Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

expedice:portugalsko-12 [2013/06/15 18:21]
gladius
expedice:portugalsko-12 [2015/09/17 21:36] (aktuální)
Řádek 3: Řádek 3:
 ''14.-25. červenec 2012'' ''14.-25. červenec 2012''
  
-Kdykoli jsme dříve při plánování expedic pomysleli na Portugalsko, byli jsme jej nuceni zavrhnout kvůli velké vzdálenosti a tedy časové i finanční náročnosti cesty. Nakonec jsme se vždy spokojili se Španělskem, které je přeci jen o kus blíže a většinu zajímavé iberské herpetofauny se svým sousedem sdílí. Nicméně těch pár endemitů západní části poloostrova nás nepřestalo lákat, a tak, když se naskytla příležitost v podobě mé účasti na konferenci v Lisabonu, rozhodli jsme se ji nepromarnit a strávit v zemi na konci Evropy nějaký čas. Jelikož já jsem už měl letenku zarezervovanou, zbývalo vymyslet, jak se na místo dopraví Jiří. Ten se naštěstí brzo zhlédnul v představě přijet ze Zlína až do Lisabonu autem (pro srovnání vzdálenost vzduchem cca stejen+Kdykoli jsme dříve při plánování expedic pomysleli na Portugalsko, byli jsme jej nuceni zavrhnout kvůli velké vzdálenosti a tedy časové i finanční náročnosti cesty. Nakonec jsme se vždy spokojili se Španělskem, které je přeci jen o kus blíže a většinu zajímavé iberské herpetofauny se svým sousedem sdílí. Nicméně těch pár endemitů západní části poloostrova nás nepřestalo lákat, a tak, když se naskytla příležitost v podobě mé účasti na konferenci v Lisabonu, rozhodli jsme se ji nepromarnit a strávit v zemi na konci Evropy nějaký čas. Jelikož já jsem už měl letenku zarezervovanou, zbývalo vymyslet, jak se na místo dopraví Jiří. Ten se naštěstí brzo zhlédnul v představě přijet ze Zlína až do Lisabonu autem (pro srovnání vzdálenost vzduchem cca stejná jako z Prahy do Tbilisi), což samozřejmě na místě slibovalo značné zjednodušení našich přesunů a tedy šanci poznat více portugalské přírody namísto tamější hromadné dopravy. Stejně jako vloni se k Jiřímu přidal také Tomáš. Především ale účast přislíbili také kolegové Simča a Vladimír, kteří se taktéž účastnili konference. O benzín a poplatky za dálnice se nás tak na území Portugalska dělilo celkem pět, což minimalizovalo osobní náklady a Jiřímu alespoň částečně vynahradilo peníze utracené cestou přes kontinent. 
 + 
 +Setkali jsme se chladného červencového večera na lisabonském předměstí a hned na úvod se rozhodli navštívit nejbližší turistický cíl vpravdě kontinentálního významu - Skalnatý mys (Cabo de Roca), nejzápadnější pevninskou výspu Evropy. Temná náruč Atlantiku nás nicméně příliš přívětivě nepřivítala a silný vítr jako by se nás snažil zahnat do bezpečí zalesněných pahorků. Dlouho jsme se tedy nezdrželi. Mimo vegetaci se ostatně kvůli ledovému větru a zvířenému prachu nedalo přenocovat. Usoudili jsme tedy, že bude lepší vrátit se ráno. Zalehli jsme do odvodňovací strouhy u silnice na kraji lesa, který nás uchránil před nevlídnými živly. 
 + 
 +Ráno jsem vstal jako poslední a stěží se doplazil k autu. Zmocnila se mě horečka a pro bolest hlavy jsem skoro neviděl. Odpočinek, natož pak úplné zotavení ale nebylo v plánu, a tak jsem po zbytek expedice mírnil utrpení na úkor obsahu lékárničky a síly nabíral ve voze během dálkových přesunů. Vrátili jsme se na mys a kolem nedozírných porostů invazního kosmatcovce pokračovali na strmou pěšinu poblíž majáku, vedoucí pod pobřežní útesy. Na úbočí se nám otevřel pohled na mírně se svažující bezlesou planinu, jejímž dnem se klikatil potok, lemovaný hustými porosty rákosu. Analgetika zabrala v pravou chvíli, neboť se daly očekávat první úlovky. Doufali jsme především v některý z místních druhů žab. Potůček se ukázal být zcela nepatrným a v místě, kde křížil pěšinu, jsme nic živého nepotkali. Stačilo ale vydat se s Jiřím několik metrů proti proudu a záhy jsme byli odměněni kapitálním úlovkem - [[data:herp:hemhip|štíhlovkou podkovní]] (//[[data:herp:hemhip|Hemorrhois hippocrepis]]//). Na žáby jsme zapomněli, zaskočeného vyhřívajícího se plaza jsem sebral z trávy a spěchali jsme k ostatním. Při naší frekvenci setkávání s hady jsme vlastně pro letošek měli splněno. Navíc jsme si mohli odškrtnout další odchycený druh, neboť štíhlovku jsme doposud znali pouze ze svlečky nalezené u města Tabernas při naší první výpravě do [[expedice:spanelsko-05|Španělska]]. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-002-0715-1211-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-005-0715-1232-mm.jpg?112|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-007-0715-1233-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-008-0715-1233-mm.jpg?112|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-010-0715-1238-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-011-0715-1240-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-012-0715-1241-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-013-0715-1248-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-016-0715-1250-mm.jpg?112|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-017-0715-1242-js.jpg?225|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Po chvilce odpočinku jsme sešplhali na úzkou kamenitou pláž. Potůček za námi padal z asi pětimetrového převisu a cestou k zemi se vlivem větru téměř celý rozptyloval po okolí v drobných kapkách. Jeho cesta k moři byla nakonec zcela zablokována štěrkovým valem, který mohl překonat pouze průsakem mezi kameny. Na skalní stěně nad námi poskakovali mladí rehci a nervózně pokřikovali, snažíce se přijít na způsob, jak pozřít obrovského páskovce - žlutočernou vážku servírovanou jedním z rodičů. Opět jsme zkusili zapátrat po obojživelnících, ale místo žab či pulců v tůňce pod vodopádem narazili na maličkého úhoře. Zřejmě si spletl cestu, protože se nezdálo možné, aby při jakémkoli stavu hladiny dokázal překonat vysoký převis a dostat se na planinu s korytem potoka. Na pláži jsme se střídavě věnovali pátrání po fauně a obdivování atlantického příboje. Z herpetofauny se nám nakonec ještě představila [[data:herp:psaalg|paještěrka alžírská]] (//[[data:herp:psaalg|Psammodromus algirus]]//), se kterou se budeme setkávat po zbytek výpravy v hojném počtu. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-018-0715-1258-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-020-0715-1317-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-021-0715-1319-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-022-0715-1326-mm.jpg?112|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-023-0715-1329-mm.jpg?200|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Po chvíli se zdálo, že jsme lokalitu zcela vyčerpali. Ještěrka nenávratně zmizela a vystřídali ji v celém středomoří hojní [[data:herp:tarmau|gekoni zední]] (//[[data:herp:tarmau|Tarentola mauritanica]]//). Obklopeni impozantními skalisky jsme se ještě chvíli procházeli po pláži a pozorovali racky a kormorány, než jsme se konečně rozhodli vrátit na naše nocoviště a prozkoumat zdejší lesy. 
 + 
 +Zaparkovali jsme na lesní cestě a vyrazili. Brzy jsme odbočili na zarostlou pěšinu a cestou vyplašili několik ještěrek. První z nich byla zástupcem rodu //[[data:herp:podarcis|Podarcis]]//, v druhém případě pak šlo o mladou ještěrku [[data:herp:lacsch|ještěrku schreiberovu]] (//[[data:herp:lacsch|Lacerta schreiberi]]//). Přestože se pěšina brzy změnila v rozbahněnou strouhu zarostlou bujnou vegetací, na další zástupce herpetofauny jsme nenarazili a prodírání vysokou trávou nás začalo unavovat. Cestou zpět jsme ale narazili tentokrát na živého páskovce (onu impozantní černožlutou vážku) a u auta nakonec čekala další ještěrka španělská. Tentokrát se nám ji podařilo odchytit s pomocí oka na konci upraveného rybářského prutu, a tak jsme mohli kolegům předvést, jak tento druh umí v nebezpečí z široce rozevřené tlamičky vyluzovat pískavé zvuky - ještěrku jsme totiž s Jiřím znali už z našich předchozích cest. Nakonec se nám jí zželelo a rozhodli jsme se ji dále netrápit. Ostatně do zpěvu jí přestalo být už během fotografování a po zbytek času jen rezignovaně přivírala oči, dokud se její nožičky opět nedotkly země. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-025-0715-1530-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-027-0715-1541-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-029-0715-1544-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-030-0715-1545-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-031-0715-1547-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-032-0715-1549-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-034-0715-1617-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-035-0715-1619-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-036-0715-1621-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-037-0715-1644-mm.jpg?200|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Aby se čtenář zorientoval v dalším textu, bude nyní vhodné nastínit naše plány. Ty se začaly rodit ještě před odjezdem, poněvadž bylo nutné vytypovat nejslibnější oblasti a lokality - do Portugalska to má našinec přece jen daleko a vyměřený čas jsme proto hodlali efektivně využít. Z oblasti kolem Skalnatého mysu jsme se kolem Lisabonu vydali na východ, kde jsme chtěli navštívit dva rozsáhlé mokřadní systémy, delty řek Tejo a Sado. Poté jsme měli namířeno do suché stepní oblasti Alentejo u španělských hranic, odtud s přestávkami vnitrozemím na sever do pohoří Serra da Estrela a pak dále k hranicím s Galicií. Zpět do Lisabonu nás pak čekala cesta po atlantickém pobřeží, opět s několika zastávkami. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-038-0715-1740-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:01-040-0715-1804-js.jpg?100|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Vraťme se teď ale k vlastnímu vyprávění. Proti proudu mohutné řeky Tejo jsme se podle plánu vypravili k nejbližšímu mostu a jelikož se první den blížil ke konci, rozhodli jsme se utábořit. V místní intenzívně obdělávané krajině jsme strávili několik desítek minut nejprve hledáním vhodného místa a poté dohady, na kterém z těch nevhodných nakonec strávíme noc. Skončili jsme pod mostem, po kterém jsme přejeli řeku. Při večerní obchůzce jsem zaslechl první skřehotající žáby a zdálo se, že nebude tak zle. Záhy se však ze tmy vyřítil nervózně uštěkaný pes a já jsem se raději uklidil do stanu. Pes ale ne a ne odejít. Obcházel naše stany a neustále štěkal. Když už se konečně rozhodl vrátit na nedalekou usedlost, mohli jsme konečně usnout. Ukázalo se však, že ne na dlouho. Psisko zřejmě konalo pravidelné obchůzky a tak nás zhruba každou hodinu budil hlasitý štěkot hned za našimi hlavami. Ráno jsme se navíc probudili s podivnou vyrážkou, kterou, jak jsme později pochopili podle rozdílné lokalizace u jednotlivých postižených, způsobili komáři, opakovaně se zoufale snažící nabodnout výživné kapiláry na těch částech těla, které se dotýkaly stěny stanu. Osobně jsem měl to štěstí, že jsem spal uprostřed v poloze „letící Superman”, a tak se vpichy omezily na zápěstí mé pravé ruky. 
 + 
 +Ráno bylo neskutečně horké. V autě bylo jako ve skleníku, venku bylo jako ve skleníku, nakonec jsme aspoň neměli tendence se ve voze schovávat a raději se dali do pozorování ptáků, za kterými jsme ostatně do delty Teja přijeli. Po počátečních nezdarech jsme nakonec u města Porto Alto narazili na skupinu volavek u polní cesty. Sjeli jsme tedy z cesty a hodnou chvíli se jim intenzivně věnovali, aniž by je náš zájem nějak vyvedl z míry. V Portugalsku žije celkem pět druhů volavek a napoprvé jsme napočítali hned dva - černonohou volavku stříbřitou a přibližně stejně velkou volavku rusohlavou, která se od první zmiňované liší žlutýma nohama a především více či méně nápadným rezavým peřím na hlavě a na zádech. Zatímco jsme se zabývali fotodokumentací, nad našimi hlavami proletělo několik čápů bílých a moták. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-044-0716-1050-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-045-0716-1050-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-047-0716-1100-js.jpg?225|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Birdwatching v Portugalsku se nám zalíbil. Okolní planina navíc nenabízela příliš herpetologického vyžití a tak nám vlastně ani nic jiného nezbývalo. Po dalších několika kilometrech jízdy jsme odbočili za cedulí „Reserva natural” a po prašné silničce vjeli mezi pastviny střídané řídkými lesíky. Připadali jsme si jako na safari, s deštníkovitými piniemi místo akácií a s objektivy fotoaparátů opřenými o stažená okýnka. Oba zmiňované druhy volavek se procházely mezi pasoucím se skotem a lovily vyplašený hmyz, nad pastvinami čas od času přeletěl luňák červený. Za lesem jsme zastavili u branky, která vedla k napajedlu. Rozhodli jsme se tedy vystoupit a prozkoumat systém zavlažovacích kanálů. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-049-0716-1155-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-050-0716-1157-mm.jpg?200|}} {{:expedice:portugalsko-12:02-051-0716-1218-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-052-0716-1219-js.jpg?225|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Z široké roury trčící ze země tryskala voda do mělkého jezírka. Proplížili jsme se tiše kolem za stínem, který jsme zahlédli v rákosí. Ukázalo se, že šlo o další z volavek, tentokráte velkou volavku červenou. A brzy nad námi prolétly i známé volavky popelavé. Když už jsme stáli se zalomenými hlavami, stačilo chvíli počkat a k našemu překvapení se ukázali i plameňáci, jejichž výskyt bychom byli čekali více na jihu. Bohužel jsme nebyli schopni přebrodit bahnitý kanál, v tom sousedním totiž plameňáků sedělo hned několik a občas se připomenuli hlasitým skřekem ostře kontrastujícím s vizuální elegancí těchto ptáků. Naštěstí jsme si brzy vzpomněli, že jsme především na výpravě herpetologické a začali očima projíždět husté rákosí. Jakmile jsem na protějším břehu zahlédl obrovskou vodní želvu, bylo jasné, že to s nemožností brodění nebude tak úplně pravda. Kalhoty byly v mžiku dole a já jsem stál po kolena v bahně natahuje se po kořisti. Želva oproti běžným zvyklostem setrvala na místě dokud jsem se nedohrabal až k ní. Následně jsem ji s vypětím všech sil podal kolegům na břehu a byl ponechán na pospas bažině, zatímco želva se na břehu těšila očistné koupeli, která byla nutná pro zamýšlené fotografování. Abych ji neopomněl představit, jednalo se o [[data:herp:maulerp|želvu maurskou]] (//[[data:herm:maulep|Mauremys leprosa]]//), druh nedávno vyčleněný z [[data:herp:maucas|želvy kaspické]]. Jelikož jsme až doposud neměli tu čest, jednalo se o další úplně nový úlovek do naší sbírky herpetologických setkání. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-054-0716-1230-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-055-0716-1231-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-056-0716-1231-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-057-0716-1232-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-060-0716-1235-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-061-0716-1236-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-062-0716-1238-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-064-0716-1239-js.jpg?225|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Želví samici jsme po důkladném seznámení pustili na svobodu a vydali se zpět ke zdroji vody, kde jsem se potřeboval zbavit nánosů bahna. Cestou jsme ještě potkali několik sarančí stěhovavých a krunýř našeho starého známého, amerického raka červeného, který se rozšířil do všech typů vod na celém poloostrově. Pomalu jsme se z horkých pastvin začali těšit do stínu lesů v našem příštím cíli, megalitické lokalitě u Guadeloupe. Cestou jsme ale ještě stačili zastavit u slaniska s hejnem pisil čáponohých a vodoušem a vydat se na malou zajížďku k městu Gambia, ležícímu v deltě řeky Sado. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-064-0716-1243-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-067-0716-1254-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-068-0716-1306-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-069-0716-1306-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-070-0716-1316-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-071-0716-1319-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-072-0716-1327-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-073-0716-1327-mm.jpg?200|}} 
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-074-0716-1351-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-075-0716-1351-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-077-0716-1353-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-078-0716-1356-mm.jpg?200|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Horko už bylo nesnesitelné, a tak se mimo mě a Jiřího osádka vozu u mokřadu rozhodla rozložit si karimatky ve stínu stromu a počkat na příchod vlahého večera. To ještě nevěděli, že jsme s Jiřím vykročili vstříc celému hejnu plameňáků, krmících se ve staré odsolovací nádrži. Poblíž pobíhalo také hejno jespáků obecných, pisil a také vodouš rudonohý, z běžnějších druhů pak volavky stříbřité, popelavé, lysky, racci stříbřití a čáp bílý. Plameňákům naše společnost ani příliš nevadila, než jsme se však dostatečně přiblížili, vyplašil je projíždějící bagr. Po jejich odletu jsme se konečně vrátili, abychom pokračovali k našemu cíli. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-080-0716-1747-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-082-0716-1754-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-083-0716-1755-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-084-0716-1756-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-085-0716-1758-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-086-0716-1759-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-088-0716-1800-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-089-0716-1801-js.jpg?225|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Jak klesala teplota vzduchu, začalo být zřejmé, že má tělesná teplota ji jen tak následovat nebude. Zastavila se na hodnotě 38,5, až jsem začal uvažovat, že se nechám přáteli pohodit u cesty jako přilepšení pro divou zvěř. To už jsme ale odbočili k největšímu megalitickému monumentu, kromlechu nedaleko města Évora. Prašná cesta byla obehnána vysokým plotem. Těžko říci co chránil, nicméně chránil důsledně - po asi pěti kilometrech se oplocený koridor rozšířil v malé parkoviště, aby se následně opět zúžil v průchod k vlastním megalitům, kde celé ohradní dílo slepě končilo kruhovou oplocenkou, držící kameny i návštěvníky jako v kleci. Za plotem byly jen oloupané korkové duby a vyprahlá, písčitá půda téměř bez vegetace. Večeři jsem téměř prospal a spokojil se s další dávkou analgetik. S nástupem jejich účinku se ale zase na povrch začala drát touha po nových úlovcích. 
 + 
 +Jakmile horečka zcela ustoupila, nasadil jsem čelovku a rozběhl se do tmy. V dáli se leskla očka obrovských slíďáků rodu //Hogna//. Brzy jsme se ale zaradovali ještě nad lepším kouskem - urostlým štírem //Buthus occitanus//. Ještě hodinu po západu slunce jsme našli několik lovících paještěrek alžírských. A jakmile jsme v plotě za megality objevili díru, bylo jasné, že se hned tak spát nepůjde. Jiří, já a Tomáš jsme prolezli na druhou stranu a jali se obracet veškeré větší kameny. Kromě kudlanek dvou druhů jsme brzy narazili na obrovskou stonohu //Scolopendra//. Tak velkou, že jsem po ruce nenašel nic, do čeho bych si ji troufnul chytit. A tak po chvilce bezcílného nahánění zmizela v sypkém substrátu. Pod vedlejším kamenem ale čekalo ještě další pkvapení: svlečená kůže podivného plaza s prstenčitě uspořádanými pásy šupin - [[data:herp:blacin|blanuse šedého]] (//[[data:herp:blacin|Blanus cinereus]]//). O to déle jsme se pak samozřejmě věnovali obracení dalších kamenů, než nám došlo, že dnes je naše snaha zřejmě marná. Podobnou smůlu máme ostatně vždy, když se snažíme pátrat po podzemních plazech, ať už jde o [[data:herp:eryjac|hroznýšky]] či [[data:herp:typver|slepáky]] na balkáně, nebo právě [[data:herp:amphisbaenia|dvouplaza]] blanuse na Pyrenejském poloostrově. Jen jsme se vydali na cestu k autu, začali nám alespoň pro útěchu ze všech stran hrát cvrčivci révoví (//Oecanthus pellucens//). Kolem pěšiny se přízračně třepotali velcí stuholeti a u auta na nás nakonec při čištění zubů z poza plotu vyběhlo ještě jedno překvapení večera, solifuga. Hrůzu nahánějícího tvorečka jsme si kvůli focení schovali na ráno, neb nás již únava zmáhala a bylo na čase sbalit spacáky a ulehnout do bezpečí megalitického kruhu. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-092-0716-1858-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-093-0716-2118-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-094-0716-2142-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-095-0716-2331-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-096-0716-2332-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-097-0716-2339-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-098-0716-2351-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-099-0717-0001-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-100-0717-0010-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-101-0717-0012-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-102-0717-0031-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-103-0717-0032-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-104-0717-0035-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:02-105-0717-0038-js.jpg?225|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Ráno nás probudily sluneční paprsky opírající se do menhirů. Vladimír se Simčou, kteří se probudili jako první, při východu slunce pozorovali mezi kameny páreček podivných ptáků, které nám později popisovali jako něco mezi dropem malým a stepokurem. Tvorové bohužel zmizeli dřív, než je stačili vyfotit, a později se už neukázali. Fotografovat jsme tak mohli jen onu odloženou solifugu. Od kromlechu jsme zamířili ještě k nedalekému vysokému menhiru, kde jsme spatřili několik dalších paještěrek, které zřejmě v rámci své kategorie zdejší krajině suverénně vládnou. Ještě jedna megalitická zajímavost nás pak upoutala před cestou na východ: dolmen, přestavěný v historické době na kapličku - zajímavá ukázka "recyklace" významných kultovních míst nově příchozí kulturou. Než jsme se vydali do nitra vyprahlého Alenteja, rozhodli jsme se ještě pobýt ve staré římské Évoře, největším městě oblasti. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-107-0717-1019-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-108-0717-1020-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-109-0717-1040-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-110-0717-1053-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-112-0717-1107-mm.jpg?200|}} {{:expedice:portugalsko-12:03-113-0717-1145-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-114-0717-1147-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-116-0717-1148-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-118-0717-1210-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-123-0717-1743-mm.jpg?200|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Mírně zvlněnou krajinou jsme pak pokračovali na východ k hranicím se Španělskem a zastavili se nedaleko vesnice Aldeia da Ferreira poblíž mostu přes jednu ze zátočin nezměrné vodní nádrže Alqueva na řece Guadiana, údajně největší vodní nádrže v západní Evropě. Vůz jsme zaparkovali u silnice a vystoupili do čtyřicetistupňového vedra. Chvíli nám trvalo, než jsme si zase zvykli na nehybný horký vzduch a sluneční žár. Pár minut jsme tak ještě strávili líným posedáváním ve stínu auta a občasnými snahami o sbalení všeho potřebného pro nadcházející obchůzku okolí. Moc jsme toho naštěstí nepotřebovali. Vyrazili jsme nakonec vstříc vodní ploše a po jejím břehu pokračovali dál od silnice. Po dni stráveném v mokřadech na západě jsme si už zvykli nejprve zaměřit pozornost na opeřence. Neunikl nám tak ani čáp, ani luňáci červení, kterých v okolí poletovalo hned několik. Co ale naše zraky upoutalo ještě víc bylo několik rozvážně plachtících křížků vysoko na obloze, v letové hladině u běžných ptáků nezvyklé. Bylo třeba hodné chvíle zaostřování všemožných aparátů a pak ještě moment dohadů, než jsme naznali, že nad námi přelétá skupina supů bělohlavých. 
 + 
 +Majestátních mrchožroutů bylo celkem pět. Jakmile nám i poslední z nich zmizel z dohledu, sklapli jsme konečně úžasem doširoka rozevřené čelisti. Se supy jsme příliš nepočítali, ačkoliv jsme se dočetli, že právě portugalské Alentejo, stejně jako přilehlá část Španělska, hostí hned několik druhů těchto ptáků. Vlastně nás vůbec nenapadlo, že bychom mohli trávit se zalomenými krky dlouhé minuty pátráním po ptactvu namísto starého dobrého obracení kamenů. Supí hejno nás definitivně přesvědčilo, že opeřenci mají také něco do sebe. A v okolí přehrady jich na nás ještě několik čekalo. Abychom ale nepředbíhali, musíme zmínit ještě místní arachnofaunu, která nás zaujala vlastně ještě před supy. V hromadě kamenů jsme totiž kromě starých známých vlhkomilných škvorů //Labidura riparia// objevili také zajímavé pruhované slíďáky, připomínající snad náš druh //Arctosa cinerea//. Dál od vody nás pak upoutala velká samice rodu //Hogna//. Záhy jsme se však opět obrátili k obloze, kde se předváděl další z luňáků, pátrající nad vodou po vhodné kořisti. Jakmile se poněkolikáté snesl k vodě, aby konečně vzlétl s velkou rybou, usoudili jsme, že zřejmě nastal čas k večeři. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-125-0717-1758-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-127-0717-1809-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-128-0717-1810-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-129-0717-1811-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-131-0717-1841-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-132-0717-1842-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-133-0717-1846-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-134-0717-1857-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-135-0717-1929-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-138-0717-2041-mm.jpg?200|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Cestou k autu jsme na břehu vyplašili dudka, který zmizel mezi stromy dřív, než kdokoli stačil vytáhnout fotoaparát. Nezbylo nám, než si jej tedy nalistovat alespoň v knize. Vařič jsme rozložili pod náspem, který vedl silnici přes naši zátoku, a dali se do přípravy krmě. Ornitologickou příručku jsme ani nemuseli odkládat, po chvíli se totiž kolem prohnal ledňáček, který nám ze své krásy neukázal o mnoho víc než jeho chocholatý předchůdce. Žízeň po estetickém ornitologickém zážitku tak pomohly zahnat až vlhy, posedávající na větvi nedalekého keře. A chvíli po nich přišlo ještě jedno překvapení. K vodě se přiletělo napít hejno strak modrých, menších příbuzných naší straky. Skupinka byla početnější a vlastně i více upovídaná, než jsme zvyklí u straky obecné. Totéž bohužel platilo i o jejich ostražitosti a když k ní přičteme úbytek světla s přicházejícím večerem, můžeme snadno ospravedlnit absenci poutavých fotografií. 
 + 
 +Ani zájem o bezobratlé nás během večeře neopustil, a tak jsem při bližším průzkumu náspu objevil sekáče. Nebyl to sekáč jeden, nýbrž tisíce. A ještě osmkrát tolik dlouhých tenkých nožiček, propletených do bujné kštice, pokrývající spodní strany balvanů silničního náspu. Věrný čtenář si možná vzpomene, že s koloniálními sekáči jsme se setkali už před devíti lety při cestě do [[expedice:chorvatsko-03|Chorvatska]], přesněji na pilířích mostu přes maďarskou Rábu. Zdejší kolonie ale tu Maďarskou hravě přečíslila. Chvíli jsem ještě fotil ony chlupaté kameny i jednotlivé odvážlivce, kteří se pod rouškou tmy vydávali za potravou. Při tomto množství je zřejmé, že sekáči představují zcela zásadní článek lokálního společenstva, ať už jde o jejich roli mrchožroutů, či přítomnost na jídelníčku leckterého bezobratlého i drobného obratlovce. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-139-0717-2115-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-140-0717-2116-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-142-0717-2126-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-145-0717-2147-js.jpg?225|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Zatímco stále víc sekáčů opouštělo svůj denní úkryt a straky modré nadále poletovaly po vzdálenějším okolí za doprovodu neustálého vzájemného okřikování, začínala nás pomalu svádět představa večerního koupání. Přece jen jsme byli u relativně čistého vodního zdroje poprvé od začátku cesty a zatím jsme nevěděli, jaké hydrologické podmínky nás uvítají na severu. Hlavně ale byla voda příjemně chladivá a ani usychání na stále ještě relativně vyhřáté pláži nebylo k zahození. Než jsme se vykoupali, na protějším břehu se ke spánku uložilo stádo ovcí. Brzy nato zapadly poslední paprsky slunce a my se vypravili na další z nočních lovů, který tentokrát sliboval hojnost obojživelných úlovků, z nichž na několik jsme měli obzvlášť políčeno. Přelezli jsme násep a na druhé straně silnice slezli k tůňce, která tvořila krátké slepé rameno naší zátoky. Netrvalo dlouho a už jsme se skláněli nad jedním z vytoužených kousků, [[data:herp:hylmer|rosničkou středomořskou]] (//[[data:herp:hylmer|Hyla meridionalis]]//). Rosničky jsou vítaným zpestřením našich expedic. Není sice právě jednoduché najít místo, kde se vyskytují, ale když už na ně přeci jen narazíme, obvykle je obývají v hojném počtu. Navíc se v Evropě vyskytuje hned několik poměrně dobře odlišitelných druhů. A do třetice, rosničky jsou roztomilé. Každá správná herpetologická příručka má rosničku na titulní straně. A my jsme tak měli z nálezu odpovídající radost.  
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-146-0717-2259-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-147-0717-2259-js.jpg?225|}} 
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-148-0717-2259-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-149-0717-2301-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-150-0717-2311-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-151-0717-2311-mm.jpg?200|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Rosnička ale nebyla sama. Ve vodě se lesklo několik párů očí, které patřily místnímu zástupci zelených skokanů - [[data:herp:polper|skokanu Perézovu]] (//[[data:herp:pelper|Pelophylax perezi]]//). Hlavičky ve tmě vypadaly, jako by patřily Čapkovým mlokům. Spolu s nimi tůňku obývalo množství sladkovodních slizounů //Salaria fluviatilis// a také maličkých sumečků amerických (jednoho dospělého zástupce tohoto zámořského vetřelce jsme nalezli ještě před večeří). Nádrž byla obecně na nepůvodní druhy bohatá - dokladem budiž exemplář okounovité slunečnice pestré (//Lepomis gibbosus//) a mramorovaného raka rodu //Procambarus//. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html>  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-152-0717-2315-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-153-0717-2316-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-154-0717-2308-jsa.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-154-0717-2308-jsa.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-156-0717-2309-js.jpg?225|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Z druhé strany silničního náspu vybíhal oblý poloostrov souše porostlý nízkou vegetací. A právě tam mířily naše další kroky poté, co jsme se rozloučili s raky a skokany. Daleko od civilizace, v nitru vyprahlého Alenteja, jsme mohli obdivovat tisíce hvězd, o jejichž spatření se nám v našich univerzitních městech nemohlo ani snít. Jako obvykle jsme ale brzy hlavy sklonili a zorná pole namířili na rozhraní vody a země, aby nám neunikli obyvatelé ani jednoho z živlů. Jako první se ve svitu baterek zaleskla zvlněná silueta drobného hádka – [[data:herp:natmau|užovky maurské]] (//[[data:herp:natmau|Natrix maura]]//). Zatímco v našich končinách se člověk u vody setká nějčastěji s [[data:herp:natnat|užovkou obojkovou]] (//[[data:herp:natnat|Natrix natrix]]//), v celém západním mediteránu je nejhojnější obyvatelkou mokřadních biotopů právě tato její skvrnitá příbuzná. Na nalezení užovky maurské obvykle můžeme relativně spoléhat. A tak, když v průběhu výpravy zklamou všichni ostatní hadi, obvykle zamíříme právě do říčních údolí, abychom si spravili skóre. Tentokrát to však nebyl ten případ. Velký hadí úlovek už jsme měli za sebou a kolem mladičké užovky se tak nekonalo žádné zásadní pozdvižení, které by ji mohlo zbytečně stresovat. Mimo užovky jsme na břehu narazili ještě na další noční tvory. Jako první nám pod nohama přistála drobná krtonožka. Zřejmě ale byla ve značném spěchu a fotografovat se nenechala. O poznání klidněji už pózovala středně velká [[data:herp:bufbuf|ropucha obecná]] (//[[data:herp:bufbuf|Bufo bufo]]//), kterou jsme později našli na pravém břehu nádrže. A o kousek dál seděla ještě jedna rosnička středomořská. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-157-0717-2343-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-158-0718-0053-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-159-0718-0053-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-160-0718-0054-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-162-0718-0054-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:03-163-0718-0102-mm.jpg?200|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Dalšího dne ráno jsme se vypravili podél vody. Zbývalo nám totiž několik restů z předchozího dne. Především jsme stále doufali, že i ve zdejší nádrži odchytíme nějakou želvu. Už v noci světla našich čelovek několik želv maurských zahnaly do hlubin. Dlouho jsme se tedy s fotoaparáty nenápadně plížili ke skalnatým partiím břehu. Želvy se ale vždy prozradily až včasným skokem do vody a plížení ve stále větším horku nás tak brzy omrzelo. Já s Jiřím jsme se následně rozhodli prozkoumat přilehlé pastviny a konečně vypátrat modré straky, které se nám předcházejícího dne krátce ukázaly při večeři. Nejprve jsme sice mohli obdivovat pouze lovící vlhy pestré, brzy se ale z nedalekých křovin ozvalo známé štěbetání a po chvíli jsme zahlédli několik párů azurových křídel mizících v lese. V porovnání s naší strakou jsou straky modré ptáci dosti plaší. Byli jsme tak rádi, když se Jiřímu podařilo alespoň zdálky a zezadu vyfotit poslední straku, která se vydala ukrýt za svými družkami. Jako satisfakci za uprchlé želvy jsem při návratu k autu nakonec našel alespoň prázdný krunýř ve vyschlém korytě sezónního potůčku. Osvědčené obracení kamenů nás navíc obohatilo o dalšího velkého štíra //Buthus occitanus//. Před odjezdem jsme naposledy zvědavě vzhlédli k obloze. Nad protější loukou se prohánělo několik luňáků červených a svými akrobatickými kousky poutali naši pozornost, dokud někdo z nás nezaostřil na vyšší letovou hladinu, kde majestátně kroužil orel nejmenší (//Aquilla pennata//), ve své světlé formě nezaměnitelný díky nápadně bílé spodině těla s černě lemovanými křídly. Mezi orly se vlastně jedná o trpaslíka velikosti káně, nicméně kroužením ve značné výšce se k orlímu příbuzenstvu hrdě hlásil. Jakmile dravec vystoupal do vzdálených výšin a odletěl mimo náš dohled, nastoupili jsme do již značně vyhřátého vozu a vyjeli pátrat do okolí po dalších vhodných lokalitách. Nedojeli jsme ale daleko. Nad silnicí do Mina do Bugalho kroužil další orel, který nás vybízel ke krátké zastávce. A po chvíli soustředěného ostření se k němu přidalo ještě jedenáct supů bělohlavých. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-164-0718-0949-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-165-0718-0949-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-166-0718-0952-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-167-0718-0958-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-168-0718-0958-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-169-0718-0958-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-171-0718-1130-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-172-0718-1222-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-173-0718-1226-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-175-0718-1228-js.jpg?225|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Po několika kilometrech nás zlákala rozlehlá tůň v korytě řeky – pozůstatek jejího zimního toku. Ve vyprahlé krajině působil svěže zelený pás vegetace kolem vody téměř nepatřičně. Nicméně vzrostlým dřevinám nabízené množství vláhy zřejmě nestačilo a břehy tak lemovaly skelety rozkladitých stromů. Už u starého kamenného mostu jsme ale na rostlinstvo zapomněli a zajásali nad první želvou. Nebylo se však příliš z čeho radovat, jelikož opatrná mladá želva maurská jen několikrát na chvíli vystrčila hlavu aby zmapovala naši přítomnost a zbytek času strávila ukrytá mezi ponořenými větvemi. Prodrali jsme se tedy hustou vegetací k vodě a opatrně našlapovali v měkkém bahně, abychom se dostali pod betonový most, po kterém jsme přijeli. Pod ležící větví jsme objevili skokana Pérezova a opodál raka, který však ihned zmizel v noře. Až za mostem na nás konečně čekala další, tentokráte vskutku obrovská želva. I tato však byla velice opatrná a náš neohrabaný pohyb v bahně bližšímu setkání nepřál. Jakmile jsem se přiblížil asi na třicet metrů, odkráčela klidně do vody a zmizela. A my jsme se také rozhodli vyrazit. Před dalším přesunem na sever jsme potřebovali doplnit zásoby. Ještě chvíli jsme ale vydrželi pozorovat břehule skalní, oddychující ve stínu poblíž svých hnízd, zbudovaných kolem mostních pilířů. Na oběd jsme zastavili u trosek domu poblíž rušné silnice a zmoženi horkem asi hodinu odpočívali. Na vzdáleném svahu na okraji křovin jsem přitom dvakrát zahlédl skupinku po zemi se pohybujících hnědavých ptáků velikosti perličky. Začal jsem se těšit, že by mohlo jít o dropy malé a pokusil se je vyfotit. Nicméně jakmile jsem vyhlédl zpoza auta, hbitě zmizeli za horizontem, přestože od nás byli snad 400 metrů daleko. Objevili se po půl hodině a situace se opakovala. O jaké ptáky šlo jsme se nedozvěděli ani při našem pokusu objet vrcholek po polní cestě. Po chvíli nás zastavila zavřená brána nedaleké zemědělské usedlosti. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-178-0718-1254-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-179-0718-1301-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-182-0718-1326-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-183-0718-1338-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-184-0718-1504-mm.jpg?200|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Vyrazili jsme tedy vstříc další zastávce, která ovšem měla být Vladimírovou poslední. Další den se totiž chystal nastoupit do autobusu do hlavního města a odtud domů do Prahy. Doufali jsme tedy v pořádnou tečku za první půlí expedice. Jelikož jsem však opět začal prohrávat v mém boji s horečkou, uvítal jsem zpočátku rekreačního ducha pobytu u vodní nádrže Barragem do Caia. Usídlili jsme se na štěrkové pláži pod topoly spolu s několika rodinami Španělů a značnou část odpoledne strávili koupáním. Mohutná přehradní hráz s elektrárnou měla zadržovat jezero vhodné k rekreačním účelům. Široko daleko také žádné srovnatelné množství vody člověk nenajde a podobné využití by se tak nabízelo. Nicméně v oblasti člověk nenajde ani příliš jiných lidí, a tak mimo zmíněné zahraniční hosty zůstávaly břehy zcela osiřelé. O to lépe jsme nakonec mohli pozorovat místní ptactvo, které si z naší přítomnosti mnoho nedělalo. Místo strak modrých se v topolech usídlily sice jen straky obecné, zato se nám ale opět krátce předvedl letící dudek chocholatý. Nad hladinou se proháněli rybáci černozobí, racci chechtaví a luňáci červení a všichni se s blížícím se večerem snažili ukořistit něco k zakousnutí. To nám připomnělo, že jsme dopoledne nakoupili nové zásoby a nyní nastal čas z nich začít čerpat. 
 + 
 +Jakmile se po večeři setmělo, vyrazili jsme s baterkami přece jen na průzkum okolí. Krajina kolem nás už během dne upoutala hojností řídkých dubových lesů. Okolo nádrže sice byla řada z nich obehnána plotem, i tak jsme si ale slibovali hojnost zajímavých úlovků. Naším prvním cílem byl zalesněný výběžek souše asi v polovině přehrady. Pod vysokými stromy rostla dlouholistá tráva bránící spatření jakýchkoli jejích obyvatel. Zato ve stromech jsme vyplašili několik odpočívajících kvakošů nočních. Blíže vodě byla naštěstí vegetace řidší a brzy se nám podařilo i několik arachnologických úlovků. Na jednom místě v půdě zelo několik děr obrovských norujících slíďáků rodu //Lycosa//. A měli jsme to štěstí, že u jedné z nich jsme zastihli pár při námluvách – samce bubnujícího na ústí nory z jejího nitra podezřívavě pozorovala ještě větší a pestřejší samice. Párek se ani nenechal rušit baterkami a blesky fotoaparátů. V porovnání s největšími pavouky Evropy působila opodál nalezená solifuga jen jako roztomilý osminohý „hmyz“. Nicméně při bližším pohledu na mohutné svalnaté báze klepítek nebylo pochyb, že není radno zakusit jejich sevření. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-185-0718-1834-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-186-0718-1910-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-188-0718-2138-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-190-0718-2246-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-191-0718-2258-js.jpg?100|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Když jsme byli s hloubkou poznání lokality spokojeni, vyrazili jsme na hráz a po ní na protější břeh. Nikdy by nás nenapadlo, že hlavní úlovek večera nás bude čekat právě tady na silnici. Jak jsme se blížili ke konci hráze, začali jsme rozeznávat obrysy poměrně velkého ptačího těla, bezvládně ležícího na okraji vozovky. Jakkoliv ptáky pozorujeme raději živé, nemohli jsme skrývat radost z nálezu. Byl to totiž lelek rudokrký, velký příbuzný našeho lelka lesního, vyskytující se v Evropě pouze na Pyrenejském poloostrově. Smutný osud tohoto nočního tvora nám umožnil zblízka si jej prohlédnout. Konec konců nikdo z nás zatím lelka neznal jinak než z vyprávění nebo přinejlepším poslechu jeho cvrčivého nočního volání. Hodnou chvíli jsme tedy strávili fotografováním a pózováním s naší trofejí a než jsme se vypravili pod hráz, vytrhl jsem si z nebohého lelka alespoň jednu letku na památku. Na svahu hráze už jsme se začali věnovat obvyklým činnostem, zahrnujícím obracení kamenů a zkoumání přízemní vegetace. Poněkud nečekaně jsme přitom vyplašili dva [[data:herp:tarmau|gekony zední]] (//[[data:herp:tarmau|Tarentola mauritanica]]//), se kterými se hluboko ve vnitrozemí setkáváme zřídka. Než jsme se rozhodli vrátit a ulehnout na pláži pod topoly, podařilo se nám ještě vypátrat štíra a malou stonohu. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-192-0718-2333-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-193-0718-2335-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-196-0718-2341-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-197-0718-2351-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-199-0718-2351-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-200-0718-2353-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-201-0719-0003-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-202-0719-0006-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:04-203-0719-0024-js.jpg?100|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Ráno jsme posnídali ve společnosti chocholoušů a paještěrek alžírských. Pak už nastal čas rozloučit se s Vladimírem. Vrátili jsme se po silnici do města Estremoz a u poslední společné kávy jsme se shodli, že ač máme před sebou ještě další týden a pěknou řádku potenciálních herpetologických úlovků, už samotná první půle cesty předčila naše očekávání a snese srovnání s leckterou z našich minulých výprav. Nutno říci, že se na tom nemalou měrou podílelo místní ptactvo, zejména pak dravé. To nás ostatně provázelo i poté, co jsme Vladimíra ponechali napospas autobusovým a leteckým dopravcům. Hned za Estremoz jsme zpozorovali čtyři další supy. Jeden přelétal i nad odpočívadlem, u kterého jsme se rozhodli poobědvat. Dlužno říci, že sup to byl poslední. Avšak je-li některý ze čtenářů ornitolog a dočetl až sem, můžu předem slíbit, že cestou na sever ještě na několik zajímavých druhů narazíme a zbytek článku tedy není třeba předem zatracovat.  
 + 
 +Vydejme se tedy vstříc novým krajinám. Čeká nás asi dvousetkilometrový přesun podél španělských hranic do podhůří nejvyššího pohoří Portugalska, Serra da Estrela. Opustili jsme kraj supů, dropů a stepokurů a octli se ve svěží náruči horského pásma, táhnoucího se v délce asi sta kilometrů z jihozápadu na severovýchod. Zamířili jsme do města Covilhã, ležícího přímo pod nejvyšším vrcholem. Na vysokohorskou turistiku jsme ale zatím náladu neměli a rozhodli jsme se aklimatizovat v nedaleké vesnici, kterou protékala chladivá horská řeka Zêzere, pramenící v místech, do kterých jsme se teprve měli vydat. V mapě jsme nalezli nejbližší most. K naší velké radosti byl hned vedle sjezd na štěrkové prostranství, kde se dalo pohodlně zaparkovat. V přilehlém lesíku jsme našli dokonce několik laviček a také kohoutek s tekoucí vodou na mytí nádobí. Ideální piknikové místo. My jsme se ale spokojili s usednutím hrubozrnných říčních naplaveninách. Chvíli po nás dorazila cikánská rodina a na lavičkách začala připravovat večeři. 
 + 
 +Mezitím co se Jiří zhostil téhož úkolu, my ostatní jsme se požitkářsky brodili mělčinami a masírovali si chodidla na oblázcích říčního dna. Opět si nešlo nevšimnout všudypřítomných skokanů Pérezových. Ale na lov se náš zájem upřel až po koupeli a vydatném jídle. Nejprve jsem se vypravil s Jiřím na rychlý průzkum nejbližšího okolí, abychom se lépe orientovali při následném nočním lovu. Kromě skokanů a užovčí kůže jsme mnoho neviděli, nicméně lokalita sama na nás působila jako herpetologický ráj a dalo se čekat, že ty nejlepší kousky se se soumrakem přeci jen vyloupnou ze svých úkrytů. Obzvláště nás pak upoutal mechem a kapradím zarostlý zářez ve strmém břehu, ve kterém vyvěral slabý pramínek studené vody. Zbývalo tedy jen počkat na příchod noci. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-204-0719-1314-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-206-0719-1329-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-207-0719-1843-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-209-0719-1845-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-210-0719-1847-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-213-0719-1904-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-214-0719-1908-mm.jpg?112|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-216-0719-1917-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-217-0719-1918-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-219-0719-2024-js.jpg?225|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Zatímco se poslední sluneční paprsky odrážely od bělostného peří vysoko kroužícího orla, bavili jsme se v našem budoucím nocovišti, stále pod vlivem dojmů z Alenteja, stavbou maličké napodobeniny megalitického kromlechu. Budovatelské úsilí nás zaměstnalo natolik, že nás z něj vytrhl až chladný noční vzduch, který po západu slunce sestoupil říčním korytem do údolí. Nastal čas vypravit se za obojživelníky. Zpočátku se zdálo, že budeme stále potkávat známé skokany. Dorazili jsme nicméně ke zmiňované průrvě s pramínkem a v očekávání úlovku jsme se dlouho neměli k odchodu. Až když to vypadalo, že jsme prozkoumali každý převislý kořen a obrátili každičký kámen, zavadilo světlo čelovky o hrbolaté tělíčko rozvážně lezoucího [[data:herp:trimar|čolka mramorovaného]] (//[[data:herp:trimar|Triturus marmoratus]]//), skutečný klenot mezi evropskými ocasatými obojživelníky. Jak napovídá samotný název, zvířátko je obdařeno působivou kresbou, díky které mezi příbuznými druhy těžko nalezne konkurenci. Výjimečné zbarvení pak vynikne zejména na matném tělíčku v suchozemské fázi, během které jsou například naši velcí čolci na hřbetní straně vesměs jednobarevně černí. Jak nicméně vyplývá z přiložených fotografií, je na členitém substrátu čolek poměrně nenápadný a zbarvení má vysloveně disruptivní charakter. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-223-0719-2109-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-226-0719-2219-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-227-0719-2246-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-228-0719-2248-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-229-0719-2251-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-230-0719-2256-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-231-0719-2257-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-232-0719-2259-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-233-0719-2310-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-238-0719-2318-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-239-0719-2310-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-240-0719-2310-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-241-0719-2311-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-245-0719-2317-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05_0719-2310_mm_233.jpg?200|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Jelikož jsme byli po večeři, nedaleko nacházené velké exempláře raků červených (//Procambarus clarkii//) nás nechávaly klidnými. Simoně se však záhy podařil další z význačných úlovků, když po krátkém pronásledování nahnala před naše fotoaparáty drobnou ropušku. Po chvíli determinačního úsilí se sice ukázalo, že se jedná o běžnější [[data:herp:alyobs|ropušku starostlivou]] (//[[data:herp:alyobs|Alytes obstetricans]]//), nikoliv její čistě iberskou příbuznou //[[data:herp:alycis|Alytes cisternasii]]//, ale i tak jsme jí věnovali nemalé projevy sympatií. Od druhého jmenovaného druhu se ropuška starostlivá rozezná podle tří (namísto dvou) hrbolků na spodní straně dlaní. O druhové příslušnosti tedy nebylo pochyb ani poté, co jsme o kus dál našli druhou, značně odlišného zbarvení. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-246-0719-2324-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-247-0719-2325-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-249-0719-2337-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-250-0719-2338-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-254-0719-2359-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-255-0720-0002-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-256-0720-0012-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-257-0720-0016-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:05-258-0720-0023-mm.jpg?200|}} {{:expedice:portugalsko-12:06-259-0720-1111-js.jpg?225|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +S lokalitou jsme se rozloučili dalšího dne ráno, když jsme konečně vyrazili do hor. Klikatící se cesta nás zavedla téměř pod vrchol. Zastavilo nás až strmé údolí potoka s členitými skalními výchozy připomínajícími katalánský Montserrat. Jelikož, jak se zdá, Portugalci pěší turistice příliš nepropadli, silnice pokračovala až na samotný vrchol. Čas na výstup nás tedy příliš netížil a rozhodli jsme se u potoka zastavit a věnovat se místní fauně. Správnost rozhodnutí se ukázala záhy. Narazili jsme totiž na několik kousků mrtvé [[data:herp:coraus|užovky hladké]] (//[[data:herp:coraus|Coronella austriaca]]//). Naše radost z fragmentované mrtvolky budiž omluvena skutečností, že se v Portugalsku jedná o okraj areálu a nepoměrně hojnějším zástupcem rodu v těchto končinách je obvykle příbuzná [[data:herp:corgir|užovka girondská]] (//[[data:herp:corgir|Coronella girondica]]//). Herpetologická žeň pokračovala i během oběda, kdy jsme u vývěru jednoho z přítoků odchytili místního zástupce hnědých skokanů, [[data:herp:ranibe|skokana iberského]] (//[data:herp:ranibe|Rana iberica]//). Žába je nápadná hustě skvrnitým hrdlem, jehož středem se táhne světlý proužek podobně, jako je tomu u balkánského druhu (//[[data:herp:rangre|Rana graeca]]//). 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-260-0720-1345-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-261-0720-1345-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-262-0720-1438-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-263-0720-1441-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-264-0720-1444-js.jpg?225|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Po obědě došlo také na ještěrky, ačkoli odpolední teploty přály jejich snahám o rychlý útěk. Díky jejich značnému počtu jsme ale měli nespočetně pokusů a nakonec přišly i ty úspěšné. Místu jednoznačně kralovaly [[data:herp:podhis|ještěrky španělské]] (//[[data:herp:podhis|Podarcis hispanica]]//), které představují jeden z nejběžnějších druhů plazů na poloostrově (ačkoliv se zdá, že se pod tímto jediným názvem bude skrývat druhů hned několik). My jsme však měli políčeno ještě na jeden druh a díky několika zelenavým ještěrkám, mihnuvším se mezi kameny, se začínalo zdát, že jsme si vybrali správné místo. Jedna taková velká, nazelenale skvrnitá ještěrka zaparkovala pod těžkým kamenem a započalo se usilovné dolování. Našim nenechavým rukám nakonec neutekla a my jsme mohli slavit úspěch, jelikož se opravdu jednalo o hledanou [[data:herp:ibemon|ještěrku iberskou]] (//[[data:herp:ibemon|Iberolacerta monticola]]//). Ta se sice vyskytuje šířeji v severozápadní části poloostrova, nicméně v rámci Portugalska je pohoří Serra da Estrela jedinou oblastí výskytu. S ještěrkami španělskými jsme ty iberské nacházeli zhruba v poměru 9:1. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-265-0720-1448-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-266-0720-1449-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-267-0720-1449-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-270-0720-1500-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-271-0720-1501-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-273-0720-1522-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-274-0720-1523-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-275-0720-1523-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-276-0720-1526-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-277-0720-1543-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-278-0720-1549-mm.jpg?200|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Podobná byla situace na vrcholu (Torre, 1993 m n.m.), kde jsme ovšem zastihli ještě jednu paještěrku alžírskou. Není divu, že místní bohatá herpetofauna poskytuje vydatnou obživu i vysloveným specialistům na tento druh kořisti, jakým je například orlík krátkoprstý (//Circaetus gallicus//). Ještěrkou však nejspíš nepohrdne ani poštolka jižní, která se hodnou chvíli třepotala poblíž supermarketu a obchodu se suvenýry, jež stojí na samotném vrcholku hory a vyznačují se obligátní horskou přirážkou na vše vyjma výtečných sýrů. Jakmile jsme pomníky civilizace nechali za zády, otevřel se před námi pohled na rozlehlou  náhorní planinu s četnými jezírky a průzračnými potůčky, které obývali jak zelení (Pérezovi), tak hnědí (iberští) skokani. Celkově uspokojivý dojem z vrcholových partií pak dotvářela avifauna, zastoupená bělořity šedými, již zmiňovanými orlíky krátkoprstými a také velkým hejnem kavčat červenozobých, která za hlasitého křiku vzlétla pokaždé, když jsme se přiblížili na dostřel teleobjektivů. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-280-0720-1747-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-281-0720-1753-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-282-0720-1819-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-283-0720-1831-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-286-0720-1838-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-287-0720-1846-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-290-0720-1858-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-291-0720-1903-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-295-0720-1922-mm.jpg?112|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-296-0720-1931-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-297-0720-1937-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-298-0720-1944-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-299-0720-1948-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-301-0720-1958-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-303-0720-2003-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-305-0720-2115-mm.jpg?200|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +S blížící se ledovou nocí jsme sestoupili zpět k první navštívené lokalitě a započali hledat místo k přenocování. Než jsme se uložili na planině nad potokem, stačili jsme ještě nahlédnout do hustého lesíka, kde jsme vyplašili tři káně obecné, které byly ve společnosti hojných exotů nakonec vítaným odlehčením. Studený horský vzduch sliboval neklidnou noc plnou pravidelného pátrání po dalších vrstvách oblečení. Přesto jsme se rozhodli uložit bez střechy nad hlavou a usínat pod hvězdným nebem. 
 + 
 +Ráno jsme se vydali po silnici vedoucí napříč horstvem. První zákruty nás nicméně ještě zavedly do údolí na horním toku již známé řeky Zêzere. V jeho stínu se ukrýval zdarma přístupný kemp se základním vybavením ke strávení příjemné dovolené. Jeho středem se táhlo vyschlé koryto potoka, obývané ještěrkami španělskými. Až při cestě zpět na nás před branou čekala větší ještěrka Schreiberova (//Lacerta schreiberi//), tentokráte vyvedená v řádných druhových barvách. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-306-0720-2124-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-307-0720-2125-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:06-308-0720-2139-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-312-0721-1104-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-313-0721-1112-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-314-0721-1120-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-316-0721-1127-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-317-0721-1132-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-318-0721-1134-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-321-0721-1140-mm.jpg?112|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-322-0721-1141-mm.jpg?112|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-323-0721-1135-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-324-0721-1203-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-325-0721-1217-mm.jpg?200|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Na druhé straně hor nás zaujala další slibná lokalita. Zastavit nás však donutil spíše hlad. Zaparkovali jsme tedy na prašné cestě nad hlubokým korytem kamenité řeky, jejíž tok kus proti proudu přetínala historická přečerpávací elektrárna. Poobědvali jsme ve stínu stromů a vydali se do náruče čerstvé horské říčky. Podél jejích břehů se proháněly velké ještěrky Schreiberovy, pro něž je vlahá příbřežní vegetace ideálním místem k životu. V jejich pronásledování jsme však byli neúspěšní a navíc nás lákalo spíše bezcílné brodění proti proudu s nohama po kolena ve vodě. V řece jsme, zaneprázdněni touto veskrze příjemnou činností, strávili hodnou chvíli a zůstali bychom i déle, kdybychom tušili jaké horko nás čeká v poledním slunci mimo naše dosavadní chladivé útočiště. Cesta nad řekou byla písčitá a nánosy prachu pokrývaly veškerou vegetaci v nejbližším okolí. Pod našima nohama ovšem nepřetržitě prchaly paještěrky a odskakoval všemožný hmyz. V křovinách na svahu se mi dokonce v jednu chvíli zdálo, že jsem zahlédl scinka. Najít se mi ho ale už nepovedlo. Zato jsme narazili na několik ok, nastražených na drobné savce. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-326-0721-1431-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-327-0721-1443-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-328-0721-1449-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-330-0721-1459-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-331-0721-1509-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-332-0721-1515-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-333-0721-1530-js.jpg?225|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Cestou podél elektrárenského potrubí jsme nakonec přeci jen zavítali do přívětivějších zákoutí sluncem vysoušeného úbočí. Pod lesíkem se rozkládalo několik podmáčených teras s ovocnými stromy a na jejich úpatí se ve vlhké trávě formoval zurčivý potůček. Dlouho jsme se tedy bavili pátráním po žábách, dokud jsme nenaznali, že naším jediným úlovkem zřejmě zůstane dříve nalezená podivná stonožka. Po zbytek zastávky jsme se rozhodli zcela oddat akvatickým radovánkám, sestoupili zpět do údolí a vrhli se do první hluboké tůně, která se nám postavila do cesty. Nakonec jsme během koupání přeci jen potkali alespoň tři zástupce skokana iberského a mohli jsme tak odcházet nejen dokonale osvěženi, ale také alespoň částečně herpetologicky uspokojeni. Když však Simona zajásala nad hadem, plazícím se přes cestu sotva tři metry za zaparkovaným vozem, nabraly v tomto směru naše prožitky nebývalé intenzity. Podařilo se jí totiž zastihnout mladou [[data:herp:rhisca|užovku iberskou]] (//[[data:herp:rhisca|Rhinechis scalaris]]//). Jakkoliv z důvodu následné prezentace adultního vzezření obvykle preferujeme vzrostlé kusy, kontrastně malovaný hádek nás svou žebříčkovitou kresbou (na niž odkazuje latinský název) vysloveně okouzlil. Až jsem jednu chvíli uvažoval, jestli bych s ním nemohl sdílet domácnost. Nicméně při představě, že by se jeho životní prostor měl ze svěžího údolí zredukovat na skleněný kvádr s trochou hlíny a sotvakdy čerstvou vodou, se mi tvorečka zželelo a po pořízení nutných fotografií a dojemném loučení jsme se vydali každý svou cestou. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-334-0721-1601-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-350-0721-1715-mmd.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-335-0721-1615-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-341-0721-1631-mma.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-343-0721-1632-mma.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-346-0721-1633-mmb.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-347-0721-1633-mmc.jpg?112|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-348-0721-1624-js.jpg?225|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Čekal nás další dálkový přesun, tentokrát až na nejzazší sever Portugalska do hornaté oblasti Trás-os-Montes (název přeložitelný do středoevropského kontextu nejlépe jako „Záhorie“). Vzhledem k pokročilejší denní době však bylo jisté, že sotva stačíme překonat údolí řeky Douro (to, kde se rodí hrozny pro věhlasné portské). Když jsme se tedy přiblížili k znepokojivě vysokému mostu přes řeku, rozhodli jsme se uhnout z cesty a o kus níže přejet do údolního města Peso da Regua. Dlužno říci, že Douro v oblasti hloubí velice strmý kaňon, město tedy jevilo tendenci expandovat spíše lineárně a uspořádání ulic tak mělo charakter téměř přímořského letoviska. K našemu příjemnému překvapení však bary a restaurace neokupovaly říční břehy v celé jejich délce a pod trojicí mostů se dalo pohodlně ubytovat. Jak ten dálniční, tak i železniční a pěší se navíc klenuly v nevídané výšce, takže naše nocoviště nepůsobilo nikterak stísněným dojmem ani tehdy, když se poblíž usídlila asi dvacetičlenná cikánská rodina se stany, dodávkami a čtyřkolkou. Stejně jako cikánská mládež jsme i my se soumrakem vyrazili na příbřežní promenádu, která nás zavedla na pěší lávku zhotovenou v duchu ocelových železničních viaduktů (aniž by jím zřejmě kdy byla, jak nás přesvědčil, jakožto obdivovatel mostních konstrukcí, Jiří). Z lávky se nám naskytl působivý výhled na celé město, které přes svou relativní odlehlost zřejmě žilo poměrně rušným životem. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:07-354-0721-2306-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-356-0722-1034-mm.jpg?200|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Ráno jsme vyrazili zpět na levý břeh, abychom si vychutnali panoramatické vyhlídky ze staré cesty, táhnoucí se podél údolí. Dojeli jsme až k rybníku okupovanému několika rybáři a dali se do pátrání po ještěrkách. Podle některých zdrojů se totiž i podél Doura dal očekávat výskyt ještěrky //Podarcis carbonelli//, dalšího iberského endemita. Místo ní jsme však všude potkávali staré známé paještěrky alžírské, které jsme přes veškeré naše herpetologické nadšení pomalu začínali považovat za plevel. Cestou zpět jsme se ještě zastavili na přehradní hrázi. Hluboké údolí jednoduše svádělo k zastávkám na vyvýšených místech a následným dlouhým pohledům na členitý horizont. Brzy jsme však usoudili, že uzrál čas na další přesun do nové krajiny, kde by se nám vrátilo nadšení obracet kameny. 
 + 
 +Tou krajinou bylo již zmíněné Trás-os-Montes. Pahorky nabývaly podob, s jakými jsme se během našeho dosavadního putování Portugalskem zatím nesetkali. Cesta za Vila Pouca de Aguiar se klikatila hlubokými listnatými lesy téměř středoevropského typu, stinnými a vlhkými, se vzrostlými stromy a rozmanitým bylinným podrostem. Naším cílem byla odlehlá oblast Tresminas, jejíž název odkazuje na tři zející jámy po římské těžbě zlata. Stop po antické těžební činnosti byl kraj ostatně plný, už v Tinhela de Baixo jsme narazili na mohutnou sypanou hráz prastaré vodní nádrže, která prostřednictvím husté sítě dřevěného potrubí zásobovala vodou jednotlivé důlní provozy. Do Tresminas zbývalo překročit poslední údolí. Už na vrcholku kopce se nám ale zlověstně rozblikala kontrolka oleje a bylo jasné, že do nitra liduprázdného kraje se s takto postiženým vozem vypravit nemůžeme. V údolí se leskly střechy zapadlé vísky a my jsme se rozhodli vyhledat pomoc právě zde. V tu chvíli se rozeběhla shoda okolností, nad kterou se musím ještě teď nevěřícně pousmát. Než jsme se po vystoupení z auta stačili pořádně protáhnout, vynořil se z lesa běžec, kterého zaujala otevřená kapota a pohotově nám nabídl pomoc. Ukázalo se, že jeho bratranec bydlí dole ve vsi a náhodou je automechanik. Vydali jsme se tedy po pěšině a náš zachránce se vypravil dokončit běžecké kolečko s tím, že do vesnice dorazí z druhé strany. Když jsme míjeli první domy, skutečně nám již šel naproti a zavedl nás k domku mechanika. Zbývalo počkat sotva třičtvrtěhodinu, než se vrátí z města. Chvíli jsme si tedy krátili pozorováním místních dvou druhů vlaštovek, obecných a skalních, které, vskutku didakticky, společně pózovaly na drátech. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-358-0722-1157-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-359-0722-1224-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-361-0722-1228-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-363-0722-1345-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-364-0722-1346-mm.jpg?200|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Brzy jsme se oleje dočkali a mohli se vydat zpět k autu, kde sled radostných náhod pokračoval. Během doplňování životadárné tekutiny totiž s nabídkou pomoci zastavila mladá Portugalka, která se s námi dala do řeči poté, co jsme ji ujistili že jsme z nejhoršího venku. Nad naším netradičním cestovatelským zaměřením se usmála a představila se jako bioložka zaměstnaná v místním informačním středisku, které pečuje o lokální síť naučných stezek a přírodních památek. Podobné setkání nám vysloveně přišlo vhod. Oblast Tresminas nám sice byla doporučena kolegy herpetology už na konferenci, avšak bez konkrétních lokalit. A poněvadž jsme měli zálusk na tajuplné, skrytě žijící mloky zlatopásé, byli jsme vděční za jakékoli rady vedoucí k jejich nalezení. Jelikož jsme projevili zájem také o komentovanou prohlídku římských dolů, dostali jsme číslo na další pracovnici centra, která se nás měla dalšího dne ujmout a po prohlídce nás navést na vytoužené mločí lokality. V rozporu s představami kolegů z konference se totiž ukázalo, že samotné doly nejsou tou nejlepší lokalitou v okolí. To nás ale nemohlo odradit od přenocování v jejich blízkosti. Schůzku s průvodkyní jsme si domluvili přímo na místě druhého dne ráno. Nenapadlo nás tedy nic lepšího než se na smluveném místě usadit rovnou. 
 + 
 +Při večeři na odpočívadle nad doly u nás zastavilo ještě jedno auto a vykouknuvší řidič se nás se ustaraným výrazem zeptal, zda už je náš vůz v pořádku. Jeho kamarád prý volal, že v kopcích zahlédl cizince v nesnázích. Potěšeni portugalskou starostlivostí jsme vyjádřili naše díky a vysvětlili, že naše nynější zastavení je už naštěstí dobrovolné. Po jídle se Jiří na průzkum vydal sám. Já jsem využil volnou chvíli k regeneraci nemocí oslabené tělesné schránky a teprve později jsem se vypravil alespoň do nejbližšího okolí. Zatímco pod námi ležící údolí se zdálo být poměrně svěží, okolí cesty bylo dosti vyprahlé a na úlovky chudé. Alespoň saranče, zdálo se, měly z usychající trávy přeci jen užitek a hopsajíce zpod mých bot na všechny strany oživovaly jinak mrtvou vegetaci. Taktéž plazi se snad někde v okolí museli ukrývat aspoň v množství, které by uživilo nade mnou kroužícího orlíka krátkoprstého. Přes vší snahu jsem ale nespatřil ani ještěrku a po chvíli jsem se usadil zpět k piknikovému stolu, kde už se ostatní bavili pozorováním přilétnuvšího krasce. Jiří se ale z vycházky vrátil nadšený a vzbudil v nás nedočkavost na noční lov. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-365-0722-1750-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-366-0722-1802-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-367-0722-1813-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-370-0722-1950-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-371-0722-2134-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-372-0722-2203-js.jpg?100|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Po setmění jsme tedy vykročili na klikatící se pěšinu. Jiří nás vedl kolem dříve prošlých míst přímo na dno údolí, kde jsme podle nepatrného šumění očekávali vodní tok. Vlhký vzduch a čerstvá tráva nás nakonec skutečně dovedly k malému potůčku a všichni jsme se začali třást na následující skvělé úlovky. Žádná velká sláva se však nekonala. Po několika desítkách metrů brodění hustě zarostlým tokem jsem se vynořil s jediným skokanem iberským. Naše představy o štíhlých mlocích sedících na každém kameni tedy vzaly za své a museli jsme se vydat do okolních lesů vynahradit si své zklamání. V Jiřího stopách jsme vystoupali doprostřed svahu a hustými křovinami se probili k ústí jedné z odvodňovacích štol. Přes jistě více než 1500 let od přerušení provozu štola stále odváděla vodu, prosakující stěnami důlní jámy. Dno chodby bylo zaplavené a přebytečná voda si razila cestu napříč pěšinou, aby vzápětí s klokotáním zmizela za hranou srázu. 
 + 
 +Složili jsme tedy batohy do vlhké trávy a v podřepu počali píď po pídi prohledávat okolí strouhy. Pojednou se mi pod rukama mihla larva ocasatého obojživelníka – náš první mlok. Přeci jen tedy naše očekávání nebyla úplně planá. Jen jsme se museli spokojit s larvami. A také jejich příslušností k dobře známému druhu, [[data:herp:salsal|mloku skvrnitému]] (//[[data:herp:salsal|salamandra salamandra]]//). Ačkoliv byla nedávno vlivem popisu nově rozpoznaných druhů portugalská fauna o jednu mločí spécii obohacena, zde na severu jsme mohli narazit právě jen na druh starý a známý. Vzhledem k množství larev a předchozím, celkově radostným dojmům z pestré škály prostředí, které nám údolí nabízelo, nebyl ale důvod pro zklamání. Stačilo se navíc ohlédnout a už byl na světě další úlovek, tentokráte vskutku exotický – pakobylka. Tenké tělíčko se kymácelo na kameni zatímco přední nožky pátraly po vhodné větévce, kterých se u země nedostávalo. Přestože na jihu Evropy pakobylky žijí běžně, z pochopitelných důvodů není právě snadné je nalézt. Za setkání jsme tak vděčili šťastné náhodě, která nebohé mládě svedla z bezpečí okolních křovin na vlhký povrch suti. 
 + 
 +Po chvíli dalšího stoupání z hloubi údolí jsme skalní průrvou konečně vstoupili do první důlní jámy. Z jejího dna čněly silné kmeny kaštanovníků, jejichž koruny nedovolovaly pozorování sebemenší části noční oblohy, která se jinak v těchto odlehlých končinách vyznačovala nevídanou úchvatností. V porostech ostružin bylo těžké dostat se ke kamenům vhodným k obrácení, a tak nás marný boj s vegetací brzy přestal bavit. Až pod jedním balvanem jsme odkryli další kousek kůže přízračného blanuse šedého. Vzbudil v nás sice jen další falešné naděje na jeho nalezení, ale díky novému nadšení do obracení kamenů jsme v okolí brzy odhalili alespoň paještěrku alžírskou a gekona zedního. Před spaním jsme navštívili ještě druhý konec zmiňované odvodňovací štoly a v tůni před jejím ústím nalezli další skupinu mločích larev a ještě jednoho skokana iberského. Když jsme vystoupali k našemu nocovišti, se zneklidňujícím pocitem jsme si prohlédli otevřený odpadkový koš a sesbírali roztrhané zbytky obalů od naší večeře. Až dalšího dne jsme zjistili, že medvědi v oblasti asi dvě století nežijí a do koše se tak musela vloupat šelma menšího vzrůstu. Nicméně té noci jsem byl vděčný za to, že spím uprostřed a nejsem tedy první na ráně. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-374-0722-2219-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-375-0722-2314-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-376-0722-2334-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-377-0723-0007-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-378-0723-0007-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:08-379-0723-0009-js.jpg?100|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Ráno konečně dorazila průvodkyně. Z auta vystoupila v balerínách, nicméně pro vstup do štol nám poctivě rozdala přilby. V jejím vrávoravém doprovodu jsme se vydali po ostrých kamenech strmé pěšiny k nejvýše položené ze tří důlních jam. Jednalo se také o nejvíce ilustrativní, neboť v jednom okraji zůstalo zachováno pravoúhlé opracování skalní stěny, odkazující na původně čtvercový půdorys. V průběhu věků zbylé stěny erodovaly a částečně se sesunuly na dno. Velkou část minulého století navíc doly přečkaly pod vodou vlivem přehrazení odvodňovacích štol. Na protějším svahu jsme poté mohli pozorovat kaskádovitý systém podpěr, o něž bylo opřeno koryto na rýžování zlata z hamry rozdrcené horniny. V níže ležící štole jsme se minulosti dotkli ještě intenzivněji. Jejím dnem se totiž táhly hluboké koleje vyježděné plně naloženými povozy, které dopravovaly zlatonosnou horninu z nitra jam, a ve stěně slepé chodby jsme byli upozorněni na výklenek pro olejovou lampu, kterou si horníci svítili k práci a s dohoříváním oleje očekávali brzké vystřídání další směnou. 
 + 
 +Když nám naše průvodkyně nabídla soukromou prohlídku toho dne pro veřejnost uzavřeného regionálního muzea, pod dojmy z poutavého výkladu jsme nadšeně přikývli. Po skončení návštěvy, během níž jsme se seznámili s další historií regionu, jsme dostali tolik očekávané instrukce k nalezení mloků zlatopásých. Nejprve jsme se ale rozloučili s průvodkyní a na základě jejího doporučení se vypravili do nedalekých lázní Pedras Salgadas, které vybudovala místní těžební společnost v 19. století, kdy těžba zlata v regionu dosáhla posledního vrcholu. Úpadek lázní přišel v polovině století 20. spolu s těžkými časy pro celý region, pro který konec těžby představoval tvrdou ránu, z níž se nevzpamatoval dodnes. Díky snaze místních patriotů se však lázeňské budovy podařilo obnovit a bylo nám tak dopřáno ochutnat místní léčivé prameny v prostředí ne nepodobném rodným Luhačovicím. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-382-0723-1148-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-386-0723-1204-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-387-0723-1206-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-392-0723-1604-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-394-0723-1700-mm.jpg?112|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Mloky jsme konečně zamýšleli lovit v noci, kdy vylézají ze svých úkrytů na toulky po mechem zarostlém revíru. Nebylo tedy třeba spěchat. Když jsme po obědě dorazili do výchozí vísky, slunce pomalu klesalo k obzoru a nesnesitelné vedro už bylo možné nejméně z poloviny přičíst rozpálené zemi. Celé údolí před i za městem Vila Pouca de Aguiar bylo proměněno v pastviny a zemědělskou půdu a na rozdíl od odvrácených svahů byly ty přilehlé bezlesé. Až jsme skoro nevěřili že právě tady má být domov vytoužených obojživelníků. Z vesnice nás nicméně vyvedla průvodkyní slibovaná naučná stezka (místní samospráva jich očividně zbudovala rozsáhlou síť, ta naše byla věnována potočním biotopům údolí a nad ním se tyčících skalnatých svahů), na níž jsme podle všeho měli největší šanci mloky potkat. První stovky metrů stoupání však nic podobného nenapovídaly. Plahočili jsme se mezi rozpálenými skalisky za neustálého dohledu orlíka, který z výšky vyhlížel svou šupinatou kořist. Nakonec se ale přeci jen na planině před námi objevila svěží zeleň, která značila blízkost vodního toku. Zanedlouho jsme vskutku překročili drobný potůček, který živil pás husté čerstvé trávy a vysokých stromů, pod nimiž se rozkládala malá oplocená zahrada. Nechtěli jsme do obdělávaného kousku potočních naplavenin při nočním pátrání příliš vstupovat, a tak jsme se poohlédli po místě, které by přeci jen působilo dojmem větší původnosti. Pěšina křížila potok ještě jednou a právě v těch místech jsme se rozhodli usadit. Jen zběžná prohlídka lokality odhalila kamenité, vlhkým mechem zarostlé koryto se spoustou tůní ve stínu hustých korun stromů, jako z nějaké batrachologické pohádky. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-395-0723-1845-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-396-0723-1849-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-397-0723-1905-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-398-0723-1915-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-399-0723-2002-mm.jpg?112|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-400-0723-2109-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-401-0723-2228-mm.jpg?200|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Nemohli jsme se dočkat soumraku. Brzy jsme si proto vyhlédli nocoviště, abychom mohli složit nadbytečná zavazadla a před nočním lovem nabrat síly večeří a odpočinkem. Během siesty se mi podařilo na okraji cesty zahlédnout u nás vzácného a velice působivého běžníka //Synema globossum// s nápadně červenou kresbou na zadečku. Do příchodu tmy jsme ale jinak spíše polehávali na rozložených karimatkách a namísto fauny se zabývali četbou a korekcí deníkových záznamů. Rozhodně jsme nikam nespěchali. Nechtěli jsme se napoprvé vrátit zklamaní a průzkum zbytečně opakovat v pozdějších hodinách. Počkali jsme tedy, až za obzorem zmizely poslední rozptýlené sluneční paprsky a teprve poté vykročili do neproniknutelné tmy. Vlastně ne tak docela neproniknutelné – svit našich baterek se černou nocí úspěšně prořezával a klestil nám cestu k probudivším se obyvatelům potočních břehů, jejichž prvním vyslancem byla ropucha. Impozantní stará samice se vybatolila z trávy přímo Tomášovi pod nohy. Jak je u jižanských ropuch obvyklé, dorostla i tato do rozměrů u nás nevídaných (letitá ropucha, která dlouhá léta obývala hromadu kamenů u našeho domu, bývala sotva poloviční). Svým rozvážným vystupováním navíc dohlížitelka zdejšího nočního života nebudila dojem, že by se o jarním tání stávala kdovíjakým objektem sexuálních choutek subtilních samečků. Při troše fantazie by jeden spíše čekal, že si o vlahých letních večerech ropuší omladina chodí za stařenou pro dobrou radu. Vědět to dřív, o nějaké to poučení do života bych také poprosil. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-402-0723-2314-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-403-0723-2318-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-404-0723-2318-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-404-0723-2326-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-406-0723-2318-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-407-0723-2325-mm.jpg?200|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Ropuchu jsme ale nechali jít beze slova a dorazili k mělké a dobře přístupné tůni, která pro nás byla branou k vlastnímu vodnímu toku. Po kamenech jsme přebrodili na protější břeh a, vědomi si nepatrných rozměrů hledaných mloků, zaklekli na mechové polštáře. A jak jsme tak zírali mezi zelené lístky, začaly na několika místech vyvstávat obrysy lesklých mločích tělíček. Byli tam. Stejně jako mločíci //Plethodon cinereus// v [[:expedice:kanada|Kanadě]] i [[data:herp:chilus|mloci zatopásí]] (//[[data:herp:chilus|Chioglossa lusitanica]]//) seděli na mechu a bez dechu pozorovali návštěvníky jejich světa. Tito mloci jako by mločíkům z oka vypadli, ač zastupují dvě svébytné a obvykle značně odlišné čeledi, //Plethodontidae// a //Salamandridae//. V případě obou obojživelníků však došlo k obdivuhodné konvergenci, která zapříčinila, že se mloci zlatopásí mločíkům amerického severu podobají nejen způsobem života a vzhledem, ale i detaily své anatomie. Obě linie se totiž v rámci svého suchozemského způsobu života specializovaly na lov kořisti pomocí vystřelovacího aparátu jazyka. K tomu bylo nutné uvolnit jazylkové svaly z jejich dýchací funkce. A jelikož jsou v tomto směru u obojživelníků těžko nahraditelné, museli mloci a mločíci přijít s jiným způsobem získávání kyslíku – přešli zcela na kožní dýchání. Vzhled těchto tvorečků je tak v obou případech plně podřízen redukci plic a s tím související malé velikosti, které byly předpokladem pro vznik výše zmíněné sofistikované lovecké adaptace. Odtud tedy má tendence po celou dobu cesty o chioglossách mluvit jako o mločících, kterou jsem, doufám, během psaní článku konečně potlačil. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-408-0723-2325-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-409-0723-2326-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-411-0723-2329-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-412-0723-2337-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-413-0723-2338-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-414-0723-2330-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-415-0723-2342-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-416-0723-2350-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-418-0723-2352-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-419-0723-2353-mm.jpg?200|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Jakmile jsme se dosyta vynadívali, rozeběhli jsme se do okolí najít další. Chvíli se zdálo, že jsme si veškeré štěstí vybrali. Jelikož jsem se ale s mloky potěšil dostatečně, nic jsem si z toho nedělal a dal se do fotografování skokanů iberských, kteří posedávali ve všemožných zákoutích potoka a nabízeli příležitost k pořizování detailních portrétů. Po chvíli ale i mě začalo trápit, že už se žádný mlok neukázal a s radostí jsem tak uvítal Simčino volání za posledním kouskem, který pózoval na holé zemi, kde mohl vyniknout jeho extrémně dlouhý ocásek, jejž mohou mloci zlatopásí odvrhnout podobně, jako to činí naši slepýši či ještěrky. Jiří mloka pečlivě zdokumentoval a my ostatní jsme se mohli dál věnovat skokanům, ropuchám a všemožným bezobratlým, kteří nás nakonec doprovodili až k ložím. Zmoženi úspěchem v duchu Caesarova slavného výroku jsme usnuli klidným spánkem pod nebem plným hvězd, na zemi obývané všemi těmi lesklými tvorečky, po nichž jsme tak dlouho prahli. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-420-0723-2357-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-421-0723-2358-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-422-0723-2359-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-423-0724-0000-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-424-0723-2353-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-425-0724-0004-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-426-0724-0021-mma.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-427-0724-0021-mmb.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-428-0724-0009-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-429-0724-0013-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-430-0724-0013-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-431-0724-0017-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:09-432-0724-0017-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:10-433-0724-0942-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:10-434-0724-0959-mm.jpg?200|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Ráno jsme naposledy prošli krátký úsek potoka. Obojživelníci se dávno skryli pod mech a kameny a vzdušný prostor nad břehy ovládly vážky. Přesněji šlo o samce páskovce druhu //Cordulegaster boltonii//, které jsem důvěrně znal z lesních potůčků kolem Kunžaku na Jindřichohradecku, ale které jsme také už jednou potkali zde, v lesích nedaleko mysu Cabo de Roca. Patrolující samci pravidelně přeletovali podél toku a pátrali po samičkách, se kterými by se mohli ve svém revíru spářit. Vážky jsme ale nechali vážkami, na dlouhé posedávání u vody už totiž nebyl čas. Posilnili jsme se horkým čajem, sbalili naše ležení a vypravili se k autu. Skály se začínaly pomalu vyhřívat a paještěrky už čile pobíhaly všude kolem -  jen dole ve vsi je zastupovaly ještěrky španělské. Od našeho odletu nás dělily poslední dva dny, během nichž bylo třeba přesunout se ze severu země do blízkosti Lisabonu. Ve vesnici jsme se tedy příliš nezdržovali a vydali se na jih. Zvolili jsme trasu vedoucí po atlantickém pobřeží, přímo přes Porto. Po dnech strávených v odlehlém Trás-os-Montes jsme neodolali kouzlu civilizace a část dne nakonec věnovali poznávání historického města nad ústím Doura, s okachličkovanými domy, prastarými kostely a mohutným ocelovým mostem od samotného Eiffela. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:10-435-0724-1430-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:10-443-0724-1516-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:10-446-0724-1610-mm.jpg?200|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Po zběžném nahlédnutí do mapy se zdálo, že nám zbývá poslední významný cíl – rezervace Dunas de São Jacinto. Sjeli jsme z dálnice na dlouhou písečnou kosu širokou povětšinou ne více než dva kilometry. Před hranicemi rezervace se rozkládalo parkoviště se sestavou piknikových stolů – ideální tábořiště. Ukázalo se, že za nedalekým plotem leželo opuštěné zázemí původního informačního centra, které bylo mezitím přemístěno blíže k městu. Areál jsme se vydali pečlivě prozkoumat. Nohy se nám bořily do sypkého písku, který zpevňovala jen sporá bylinná vegetace. Očekávali jsme tedy některého ze zástupců specifické fauny pobřežních písčin, z níž by pro nás byla nejzajímavější ještěrka //Acanthodactylus erythrurus//. K našemu zklamání se ale ještěrka neukázala žádná. Radost nám na chvíli přinesla alespoň hadí snůška ukrytá pod dřevěnou deskou improvizovaného schodiště k jednomu ze stavení. Vzhledem k značné velikosti vajec jsme při znalosti lokální hadí diverzity mohli usoudit, že patří [[data:herp:malmon|šírohlavci ještěrčímu]] (//[[data:herp:malmon|Malpolon monspessulanus]]//). Kožovité skořápky ale sotva nahradí živého plaza, a tak jsme se raději vydali za hranice borových lesů na písčité duny u oceánské pláže. Místo bezvýsledného pátrání po ještěrkách jsme se nakonec rozhodli pokusit o pochopení motivací, které vedly turisty k pobytu na atlantickém břehu. Úkol to byl vskutku zapeklitý. Z moře vál prudký vítr, který s sebou bral slané kapénky příboje a po promíchání se zrnky písku je vší silou vrhal proti komukoli, kdo se vstříc modravé pustině opovážil pohlédnout. O odpočinku na slunci tedy nemohla být řeč a s koupáním ve studené vodě to nebylo o mnoho lepší. Ještě padesát metrů od pláže bylo vody sotva po kolena, zato o pár metrů dál se už zvedaly vlny do výše očí. Nebylo o co stát a tak jsme se jako obvykle zaměřili na pobřežní faunu, sestávající na písečné pláni především z naplavených různonožců a kroužkovců, ukrytých v hlubokých chodbičkách, jejichž přítomnost prozrazovaly pouze drobné hromádky vytěženého materiálu. Stačilo nám to. Pátrání po ještěrkách jsme odložili na příští den, na který jsme si naplánovali návštěvu rezervace. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:10-448-0724-1751-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:10-449-0724-1759-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:10-451-0724-1838-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:10-452-0724-1840-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:10-454-0724-1842-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:10-455-0724-1843-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-457-0724-1810-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-458-0725-1023-mm.jpg?200|}}  
 +<html></div></html> 
 + 
 +Následujícího rána nás však probudila zima a mrholení. Od vodou prosyceného mořského vzduchu nám provlhlo veškeré oblečení. Jakmile jsme se po snídani do lepkavého oděvu přece jen s odporem nasoukali, vyrazili jsme do informačního střediska, kde jsme obdrželi plánek ke značeným stezkám a několik zajímavostí k rezervaci. Oblast je pokryta z větší části borovými či smíšenými lesy, které byly vysázeny před asi třiceti lety na původních písečných dunách. Ač rezervace chrání z větší části tyto pestré lesní porosty, nepřekvapí, že jádrovou oblast tvoří právě unikátní zbytky původních písčin na pobřeží, které vlivem výsadby stromů téměř zanikly a v současnosti vyžadují pravidelnou údržbu. Lesy na nás nicméně zapůsobily svou proměnlivostí a bohatstvím bylinného patra. A ačkoliv stále poprchalo a neviděli jsme jediné zvíře, s vycházkou jsme byli spokojeni alespoň po estetické stránce. A těšili jsme se také na ptačí pozorovatelny u dvou lesních jezírek. Radostem birdwatchingu jsme v Portugalsku rychle přivykli a doufali jsme, že nás čekají ještě poslední exotické kousky. Nebýt ale volavky popelavé, potápky malé a několika lysek, dala by se diverzita místní avifauny shrnout známým výčtem z filmu Rozpuštěný a vypuštěný. Na lávce nad dunami na nás ale nakonec vykoukla první ještěrka a my si uvědomili, že jsme sem přece přijeli především za plazy. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-460-0725-1118-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-461-0725-1122-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-462-0725-1133-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-463-0725-1133-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-464-0725-1135-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-465-0725-1205-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-466-0725-1210-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-467-0725-1212-mm.jpg?112|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-468-0725-1213-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-469-0725-1235-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-472-0725-1228-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-473-0725-1235-js.jpg?225|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Znovunabyté herpetologické nadšení spolu s protrháváním oblačnosti přineslo brzy další významnější úspěch v podobě [[data:herp:podcar|ještěrky]] //[[data:herp:podcar|Podarcis carbonelli]]//, po které jsme bezvýsledně pátrali několik dní nazpět v údolí Doura. Než jsme se ale mohli fotograficky realizovat, strávili jsme dlouhých deset minut neúspěšnými pokusy o její dopadení. V místě nálezu naštěstí nebyl příliš hustý podrost, takže jsme ještěrku mohli nahánět od stromu ke stromu, aniž by nenávratně zmizela ve vegetaci. Snažení nám tak v závěru pronásledování začaly poněkud znepříjemňovat spíše její tendence šplhat nahoru do větví. Když už se zdálo, že by mimo dosah nylonového očka ještěrce stačilo povylézt o jeden dva centimetry, podařilo se mi konečně utáhnout jemnou smyčku kolem šupinatého krku a dopravit zaskočenou ještěrku na zem. Ač v určování ještěrek rodu //Podarcis// nejsme právě zběhlí, po konzultaci s A. Funkem na setkání České herpetologické společnosti je míra nejistoty snížena natolik, aby dovolovala ještěrku identifikovat výše uvedeným druhovým jménem. Je také dobře možné, že ke stejnému druhu náležely už dva exempláře zahlédnuté na lávce nad pobřežními písčinami. V každém případě však šlo o ještěrky poslední. Po obědě jsme totiž vyrazili vstříc naší závěrečné zastávce v mokřadech Paul de Boquilobo u městečka Golegã. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-474-0725-1253-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-475-0725-1311-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-476-0725-1313-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-478-0725-1301-js.jpg?100|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-480-0725-1315-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-481-0725-1318-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-482-0725-1318-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-485-0725-1305-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-486-0725-1310-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-488-0725-1322-mm.jpg?200|}} 
 +<html></div></html> 
 + 
 +Mokřady jsou známým hnízdištěm volavek rusohlavých. Údajně se jich zde má vyskytovat až 1500 párů. Dorazili jsme nicméně v pozdním odpoledni a vodní plocha se ukázala být značně vzdálena. Průzkum okolí jsme tedy po delší chvíli vzdali a vrátili se k vozu, aniž bychom na vodu narazili. Na vážněji míněný průzkum jsme vyrazili až po setmění v očekávání zástupů žab, které se pohrnou z okolí nádrže. Nenašli jsme však nic. V dáli jsme pouze slyšeli křik stovek volavčích párů a mohli jen litovat, že jsme za denního světla nedorazili k pozorovatelnám na břehu. Vrátili jsme se tedy k posezení u pramene, kde jsme se rozhodli po dlouhé době postavit stany. Namísto žab mokřady nabídly hojnost komárů, kteří už si brousily sosáky, jen aby z nás ještě před odletem stačili na památku trochu upít. V bahně pod pramínkem se nám alespoň povedlo zastihnout tři raky, značně nervózní z úbytku vody v jejich domovské tůňce. Ráno nás čekala už jen cesta na letiště, kde mě se Simonou Jiří vysadil a vydal se s Tomášem na cestu přes půl Evropy. Nebylo jim co závidět, ale Jiřího řidičské vypětí nakonec stálo za to. Díky tomu, že jsme nebyli závislí na místní dopravě, mohli jsme zemi na kraji kontinentu procestovat přesně podle našich představ – konec konců do Portugalska hned tak znovu nejspíš nepojedeme a byla tak škoda příležitost nevyužít. Nad fotkami a zápisky z cest hádám, že se naše cestovatelské plány nad očekávání vyplnily a z úchvatné portugalské přírody se nám podařilo vybrat vzorek těch nejkrásnějších míst, vyšperkovaný pestrou paletou jejich plazích a obojživelničích obyvatel. 
 + 
 +<html><div style="text-align:center;"></html> 
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-489-0725-1956-mm.jpg?112|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-490-0725-2311-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-491-0725-2334-js.jpg?225|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-493-0725-2345-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-494-0726-0005-mm.jpg?200|}}  
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-495-0726-0006-mm.jpg?200|}} 
 +{{:expedice:portugalsko-12:11-497-0726-1256-mm.jpg?200|}} 
 +<html></div></html>
(CC) Evarcha 2001-2012
ISSN 1803-6171
 
expedice/portugalsko-12.txt · Poslední úprava: 2015/09/17 21:36 (upraveno mimo DokuWiki)     Nahoru