Pálava

(11.-12. září 2004)

Podle plánu, který získal konkrétní podobu po srpnové výpravě, ale jeho základ se zrodil už při loňské návštěvě Pouzdřan, jsem se, doprovázen Moraaqem a Herr Skaličkou, druhý víkend v září vydal navštívit stepi na vrchu Děvín, nejvyšší hoře Pavlovských vrchů neboli Pálavy.

Kolega Jiří Skalička poskytl stan a vybavení nutné k dokumentaci výpravy (digitální fotografickou techniku, videokameru), všichni jsme se vybavili dostatečným množstvím filmovek. 11.9. ráno jsme vyjeli vlakem z Luhačovic. Po desáté hodině jsme dorazili do vesnice Popice, která se po minulé expedici jevila jako nejvhodnější výchozí bod. Myšlenka tříhodinového pěšího putování k cíli nás donutila hledat jinou možnost transportu. K radosti všech jsme objevili autobusovou zastávku kousek před Popicemi, odkud jsme, po snesitelně dlouhém čekání vyplněném pojídáním zásob, svezli do Dolních Věstonic.

Po asi třech kilometrech chůze jsme dorazili pod Dívčí hrad. Usadili jsme se na mně dobře známém místě, tam, kde jsem před rokem chytil několik stepníků. Vydali jsme se mezi kameny, obraceli je, prohrabávali trávu. Přes naši snahu jsme ale žádného stepníka nezahlédli. Občas jsme chytili nějakou tu saranči modrokřídlou (Oedipoda coerulescens) nebo cvrčka polního (Gryllus campestris). Žádný nečekaný objev se však nedostavil. Moraaq si prohlížel skály porostlé netřeskem a máčky ladní rozeseté po svahu, já jsem se vydal na místo, kde jsem v srpnu viděl ještěrku zelenou. Jak jsem ale očekával, nebyla tam, takže jsem se vrátil zpět k našim věcem, na původní stanoviště. Tam už čekal Moraaq s prvním „velkým“ úlovkem - šedou skákavkou s velkými černými skvrnami nad středníma očima, stejnou, jakou jsem chytil v Chorvatsku na ostrově Rab (viz „Expedice/Corvatsko 2002“). Po posbírání všech našich věcí jsme se vydali vyšlapanou cestičkou dolů ze svahu. Prošli jsme vysokou trávou a dostali se na travnatou step s pár většími kameny a roztroušenými porosty stromů.

Opět jsme odložili batohy a vydali se na lov. Vyšel jsem o něco výše, přešel další pěšinu a našel větší skupinu kamenů. Pod největším z nich jsem ulovil užovku hladkou (Coronella austriaca), poměrně běžnou, ale i tak krásnou ukázku ze zástupců naší herpetofauny. Byla asi 30-40 cm dlouhá a měla výrazné tmavě oranžové břicho. Překvapivě se ani nebránila kousáním. Mé předchozí zkušenosti s tímto druhem nebyly tak pokojné. Většinou se mi dříve či později po odchycení zakously do ruky a začaly „žvýkat“ ránu, což i tak slušné ranky po zubech ještě zvětšilo. Z velké části saurofágní had, jakým je právě tato užovka, na lokalitě hladem jistě netrpí, jak jsme se o tom později sami přesvědčili. Mezi tím, co jsem si hada prohlížel, za mnou přišel Jiří. Pořídil několik fotografií, po kterých následovalo užovčino vypuštění. Moraaq se dostavil těsně po Herr Skaličkovi s vypoštěním užovky už mířil k další hromádce kamenů. Po cestě konečně narazil na samce stepníka rudého (Eresus cinnaberinus). Tito pavouci obývají právě slunné svahy, ve kterých si nymfy a přes 1 cm velké samice budují pavučinou vystlané nory (které se mi bohužel nalézt nepodařilo). Menší, ale pestřeji zbarvení samci se okolo poloviny září (proto tento termín expedice) pohybují po stepi a hledají partnerky ochotné přijmout je ve svých obydlích.

Když jsme se vraceli k batohům, Moraaq mě donutil zastavit a zaposlouchat se do šustění v křoví, ohlašujícího přítomnost ještěrky. Obešel jsem všechny překážky, dostal se ke zdroji zvuku a nalezl ještěrku zelenou (Lacerta viridis). Je typickým plazím obyvatelem Pálavy. Živí se hmyzem, malými ještěrkami a občas i sladkými plody různých rostlin. Ještěrku jsme přes deset minut pronásledovali, až nám bez možnosti pořízení fotografie zmizela kdesi ve spadaném listí. Plni odhodlání chytit ještěrku zelenou jsme přenesli vše nutné na místo, kde jsem chytil hada a vydali jsme se prohledávat okolní křoviny. Brzy mi Moraaq nahlásil prvního plaza. Ještěrka byla zhruba stejně velká a také stejně rychlá. Výhody skýtané terénem však v jejím případě nebyly tak výrazné, takže stejně dlouhý lov skončil opačným skóre. Ještěrku jsem ulovil po výpadu směřovaném z trnkového keře přes větve šípků do trávy, mezi jejímiž stébly právě seděla. Ve stejném ostrůvku křovin a stromků Moraaq za chvíli našel další ještěrku. Lov probíhal podobně, nakonec se ještěrka zastavila na stejném místě jako její předchůdkyně. Závěr se lišil jen tím, že úspěšný výpad tentokrát předvedl Moraaq, zatímco já jsem se s jednou zákeřně zezadu útočící větví šípku přetahoval o arabský šátek omotaný kolem mé hlavy.

Po zdokumentování úlovků jsme se vydali vzhůru svahem porostlým máčkami a dalšími rostlinami čekajícími jen na to, aby se mi zapíchly do nohy (nebo i hůř). Pod keřem u cesty jsme pozorovali další ještěrku zelenou (už čtvrtou na necelých sto metrech trasy). Při dalších zastávkách jsme nacházeli hlavně plže páskovky, různé druhy pavouků (především skálovky, skákavky a zápředníky) a larvy mravkolvů v jejich pastech. Na jednom z kamenů jsem našel prázdnou oothéku kudlanky. Opět Moraaqův zrak nás obohatil o dobrý úlovek. V nízké vegetaci našel dospělou samici kudlanky nábožné (Mantis religiosa). Po několika minutách chůze nález zopakoval - opět to byla zelená dospělá samice.

Svahy Děvína mi připomínají balkánské vápencové stepi. Vždy když hledám pavouky na některé ze stepí v okolí, cítím se jako na dovolené. I uprostřed září poskakuju po děvínských skalách s pocitem, že léto je v plné síle. Jako na dovolené třeba v Chorvatsku, je i na Děvíně možné nalézt zajímavé živočichy, kteří často v Evropském měřítku vzácní nejsou, ale svým areálem více na sever nezasahují a na amatérského biologa z chladnějšího okolí Zlína působí extrémě pozitivně a vyvolávají na jeho obličeji nadšené ksichty srovnatelné s úsměvem a zároveň s výrazem úžasu a plného soustředění na to, co běhá okolo něj.

Vylezli jsme na místo, o němž jsme se domnívali, že je vrcholem hory. Pravděpodobně jsme však stanuli pouze na jednom z „mezivrcholů“ mezi hradem a skutečným nejvyšším bodem Děvína. Naskytl se nám rozhled na rozsáhlé oblasti kolem vrchu, především na celé Novomlýnské nádrže. Pohledy do údolí samozřejmě vyplnily část paměti Jiřího fotoaparátu a část filmu mého „stroje“. Po svačince jsme se rozhodli projít se kousek lesem. Po zjištění, že tam na nás nic živého nečeká jsme vyšli zpět na pěšinu a vydali se dolů. Prošli jsme kolem hradu, rozloučili se s lokalitou. Po cestě do Dolních Věstonic jsme našli už jen dvě mrtvé samice roháče.

Ve vesnici jsme si dali večeři (vlastně dvě :) a vyšli až po setmění směrem na Popice, starou známou zkratkou mezi vinicemi. Révové keře se ozývaly příjemným cvrkotem znějícím opět trochu cizokrajně. Opět se mi dostavil pocit, jako bych byl v Chorvatsku. Po chvíli jsme se s Moraaqem shodli - doprovod k pochodu nám pravděpodobně z vinic stridulují cvrčivci révoví. Tyto malé cvrčky jsem chytal na již zmíněné dovolené na ostrově Rab před dvěma lety. Vydali jsme se vstříc nočním tvorům, ale ti s našimi kroky postupně utichali. Přešli jsme tedy o kus dál, kde se zvuk ozýval stále. Vlezli jsme do vysoké trávy a šli po sluchu za zdrojem. Najednou mi na ruku skočila kudlanka. V noci nic příjemného, hlavně dokud jsem nevěděl co to bylo, přesto jsem ji, poté co z ruky spadla, opět našel a umožnil pořízení fotografií. Ani jsme se nestačili vydat dál a Moraaq už uviděl prvního cvrčivce révového (Oecanthus pellucens). Cvrčivci jsou něco přes 1 cm dlouzí, štíhlí cvrčci. Jsou žlutohnědě (Popice, 2004) nebo žlutozeleně (Rab/Chorvatsko, 2002) zbarvení a mají velmi dlouhá tykadla vyrůstající z protažené, šikmo dopředu směřující hlavy. Samci mají široká křídla s vystupující žilnatinou, která při stridulaci staví do svislé polohy. Samice mají křídla užší, delší a určená k letu. Samozřejmě se od samců liší i přítomností kladélka.

Na trávě i na máčkách ladních jsme našli ještě několik dospělých samic kudlanek. Narozdíl od Děvína byly všechny kudlanky hnědé se světlejší žilnatinou na křídlech. Mnoho času jsme strávili pokusy vyfotit v naprosté tmě stridulující, nakonec alespoň odpočívající cvrčivce, kterých bylo plno všude kolem nás. Nakonec úspěšně. Obohatili jsme se ještě o jednu samici, ke které nás přivedl výrazně stridulující samec.

Okolo půlnoci jsme už byli o několik stovek metrů dál na místě vhodném k postavení stanu. Unaveni předcházející cestou a po neplánované, ale extrémně úspěšné entomologické zastávce jsme ulehli do spacáků a snad usnuli (spal jsem tak špatně, že nevím zda vůbec). Po třech hodinách spánku jsme se posbírali i s našimi zavazadly a nastoupili do vlaku, který nás zavezl vstříc domovu. S teplým jihem jsme se naposledy rozloučili pohledem na řídké borové lesy s travním podrostem (připomínající lesy někde v Toskánsku nebo Španělsku) rozkládající se poblíž železnice kdesi mezi Břeclaví a Hodonínem.

Publikováno 13.09.2004