NPR Pouzdřanská step

Po dlouhé době plánování jsme se s kolegou Zdeňkem Máčalíkem dostali k realizaci jednodenní výpravy do NPR Pouzdřanská step. 28.9. jsme si nabalili kufr plný nádobek na hmyz a různých dalších entomologických blbostí a já jsem si oblékl mou entomologickou vestu, s kapsami na vše co potřebuji, zhotovenou podle mého návrhu a plně vyhovující mým potřebám při výpravách do terénu. Vyrazili jsme brzy ráno a na místo přijeli asi po jedné a půl hodině. Bylo ještě trochu chladno a slunce bylo ukryto za mraky, ale doufali jsme, že se počasí spraví.

Pouzdřanská step patří mezi nejvýznamnější přírodovědné lokality tohoto druhu. Velkou část tvoří šípáková lesostep, na vrcholu kopce přechází v travnatou step. Svahy těsně přiléhajících kopců jsou využívány jako vinice, step se tak udržela pouze na malém území. Stále jsem si představoval, jak zdejší krajina musela vypadat předtím, než byla člověkem přeměněna na zemědělskou půdu.

Stoupali jsme lesostepí vzhůru k vrcholu kopce. Po chvíli se před námi otevřela široká plocha porostlá různými vysokými travinami. Najedli jsme se a konečně se začali plně věnovat úkolu naší cesty. Vyšli jsme z vyšlapané pěšiny do porostu a protože slunce stále ještě přes mraky nesvítilo, zaměřili jsme se nejprve na botaniku. První stepní rostlinou, na kterou jsme narazili, byl katrán tatarský. Všechny rostliny byly již odumřelé a tvořily velké suché trsy obsypané semeny. Kolega „Záchvat“ se stále snažil utržené rostliny katránu donutit „běhat“ po stepi. Kvůli slabému větru jsme ale možnost vidět šíření semen rostliny zvané stepní běžec neměli. Mezi stepní běžce patří také máčka ladní. Většina rostlin tohoto druhu již byla také odumřelá, ale nacházeli jsme ještě i živé jedince. Celá step byla plná různých druhů jinde neobvyklých rostlin, na které jsme bohužel nebyli připraveni a nevzali si určovací klíč.

Pokračovali jsme stále do mírného svahu a mířili k nejvyššímu bodu travnaté stepi. Slunce občas vykouklo mezi mraky a my jsme se začali soustředit na hledání bezobratlých. Naším hlavním cílem bylo nalézt kobylku ságu (Saga pedo). Bohužel jsme zas takové štěstí neměli, ale po vystoupení na malou vyvýšeninu si Záchvat všiml podezřele velkého druhu saranče. Jejím odchycením jsem splnil alespoň druhý entomologický cíl - odchytit saranče rodu Oedipoda. Sice by mě víc potěšila saranče červenokřídlá, ale i ze saranče modrokřídlé (Oedipoda coerulescens) jsem měl velkou radost. Objevenému místu jsem se věnoval podrobněji a po chvíli chytil ještě mnoho sarančí obou pohlaví.

Na stejném místě jako saranče jsme nalezli jakési malé hmyzí pohřebiště. Na ploše asi 7×7 cm leželo mnoho mrtvých cvrčků, kobylek, sarančí, ale i mnohonožek, na kterých se živili různí malí brouci. Co (nebo kdo) mrtvý hmyz nashromáždilo na jednom místě jsme nezjistili. Po chvíli jsme se vydali dolů z prudšího svahu. Všiml jsem si něčeho podezřelého v trávě a vzápětí zjistil, že vidím samici kudlanky nábožné (Mantis religiosa). Záchvata nález také potěšil a dali jsme se do dalšího hledání. Po pár metrech jsem našel ještě hnědou samici, zatím první mou samici této barvy. Další kudlanky se nám však přes veškerou snahu najít nepodařilo.

Ve svahu jsem narazil na pavoučí noru, ze které vycházela kribelová vlákna. Napadlo mě, jestli náhodou nejde o noru stepníka, ale místo něj jsem našel „jen“ jakousi cedivku s dvěmi bílými skvrnkami na zadečku. Níže ve svahu jsme prohledali skupinu zvláštně rostoucích planých trnek plazících se po zemi a neúspěšně jsme se pokoušeli odchytit hnědou okřídlenou kobylku. Poté jsme se vydali na zpáteční cestu.

Vyšli jsme na opačný konec stepi a po cestě stále naráželi na oba druhy stepních běžců, katrán i máčku. U malého lesíku jsem znovu narazil na již zmiňovaný druh kobylky, ale pokusy o odchycení byly opět neúspěšné. Nakonec jsme step opustili a vyjeli směrem na novomlýnské nádrže.

Přejeli jsme na druhou stranu novomlýnské přehrady a dorazili k Dívčímu hradu. Zřícenina se rozkládala na vápencových skalách na vrcholu kopce Děvín. Vstoupili jsme tak do rezervace Děvín-Kotel-Soutěska. Tyto tři lokality zabírají zhruba osmkrát větší plochu než NPR Pouzdřanská step.

Slezli jsme po pěšině kousek pod hrad do vápencového svahu, kde stále vyskakovaly již známé saranče modrokřídlé. Stále jsem opakoval, že na takovém místě jsou určitě stepníci a přemýšlel jsem, jak je najít. Z úvah mě vytrhl můj otec slovy „Není to to co hledáš?“. Vyběhl jsem rychle za ním a nevěřil svým očím. Byl tam. Mnohem menší než jsem si jej představoval, ale přece jen nejkrásnější z našich pavouků. Stepník rudý (Eresus cinnaberinnus). Začal jsem běhat po kamenech a hledat další, až jsem nakonec měl čtyři různě velké samce. Stále jsem však chtěl najít samici. Sestoupil jsem ještě níže mezi keře a narazil na noru. Myslím si že musela patřit stepníkovi, protože odpovídala umístěním i velikostí. Vyhrabal jsem ji a roztrhal kribelová vlákna. Bohužel nora byla prázdná a lokalitu jsme již museli opustit.

Na lokalitu u Dívčího hradu se určitě jednou (snad za rok) vrátím a doufám že má další výprava bude úspěšnější. Příště se pokusím zorganizovat výpravu na jinou z našich stepí a samozřejmě budu návštěvníky stránek informovat stejným způsobem jako o letošní akci.

Publikováno 01.10.2003