Pět let expedic s Evarchou

(aneb jak se budeme připravovat na příští cestu)

Kaloghria, Řecko (2008)

Na našich stránkách se s vámi dělíme o zážitky z cest již od roku 2002. Zpočátku šlo pouze o rodinné dovolené z dob, kdy jsem ještě trávil poslední chvíle na základní škole. Záhy se přidaly expedice pořádané klubem Natura při gymnáziu ve Dvoře Králové nad Labem. Ale v roce 2005 jsme se poprvé vydali do Španělska sami s vlastním plánem cesty, poznali velkou část středomořského pobřeží a dorazili až do vytouženého cíle, pouště u Tabernas v Andalusii. Založili jsme tak tradici každoročních zahraničních výprav, kterou se daří udržovat již pátým rokem, ve kterém se symbolicky vracíme právě do Španělska. Proto jsem se rozhodl shrnout naše dosavadní postřehy a zkušenosti v tomto článku. Snad přijdou vhod těm, kteří se chystají poprvé plánovat podobnou cestu. Ti, kdo výpravám věnují svůj volný čas pravidelně, se od nás jistě nemají co dozvědět. Dva týdny v roce z člověka ani po pěti letech neudělají cestovatele, jaké známe z v jednu dobu populárních pořadů o dobrodruzích riskujících život na cestách kolem světa. Pro takové z vás budou snad zajímavé alespoň faktické údaje jako ceny dopravy a potravin, které jsem se pokusil shromáždit. Nakonec i pro nás bude dobré si shrnout vše, bez čeho se na cestách neobejdeme, případně vyjmenovat věci, které bychom měli pro příště nechat doma.

Cíle expedic

Jak každému vyplyne ze zběžného prolistování obsahu stránek, naše výpravy se zaměřují především na evropskou herpetofaunu, tedy plazy a obojživelníky, na které je o poznání bohatší jih kontinentu. Proto jsme i za tak krátkou dobu procestovali velkou část Evropského středomoří s důrazem na biologicky významné oblasti, kterými jsou vzhledem k specifické orientaci evropských pohoří především tři hlavní poloostrovy: Pyrenejský, Apeninský a Balkánský. Ty, uzavřeny za hradbou horských hřebenů, sloužily v ledových dobách jako útočiště pro ustupující faunu. I přes postupný návrat teplomilných druhů do centrální části kontinentu zůstaly tyto oblasti zdaleka nejbohatšími.

Tím je tedy možno vysvětlit nápadné zacílení našich cest na poměrně omezenou oblast středomoří, konkrétně Španělsko, Itálii a jihovýchod Balkánu. Ty jsou nejbohatší na specifickou faunu včetně plazů a obojživelníků a mezi nimi a dále na sever nalezneme až na výjimky pouze rozředěné spektrum druhů, z nichž většinu je možno nalézt ve výše zmíněných oblastech. Nutno však poznamenat, že se to týká především plazů. Pokud jde o obojživelníky, tedy alespoň ocasaté, řada druhů se v nejjižnějších oblastech nevyskytuje a je třeba vydat se za nimi do středoevropských pohoří. Další, prozatím opomíjenou oblastí je Dalmácie, tedy pobřeží bývalé Jugoslávie, oddělené od vnitrozemí Balkánu pásem pohoří a obydlené v důsledku toho řadou endemických druhů. Kapitolou samou pro sebe jsou velké středomořské ostrovy, z nichž jsme měli příležitost navštívit Sardinii a Korsiku. Také další ostrovy oplývají zcela jedinečnou faunou a na každém z pětice největších nalezneme alespoň jeden druh, který se jinde v Evropě nevyskytuje.

Na zmiňované dalmatské pobřeží tedy jistě brzy dojde. Organizace cest na jednotlivé ostrovy je však, pokud jde o dopravu, nesrovnatelně náročnější, a tak nezbývá než doufat v ojedinělé zvláštní příležitosti k jejich návštěvě. Aby byla mapa kompletní, musíme se také zaměřit na severnější oblasti. Jak jistě víte, cestám po naší vlasti je věnována samostatná sekce a nehodláme zapomenout ani na nejbližší okolí, a tak se snad v příštích letech vydáme na Slovensko či do Maďarska. Nevýhodou středoevropského prostoru je fakt, že herpetofauna je v rámci celé oblasti značně uniformní. Směrem na sever druhů dále ubývá, a tak je Polsko, Skandinávie nebo Británie cílem vhodným spíše pro soukromou cestu zpestřenou fotografiemi našich druhů v poněkud exotickém kontextu.

Osvětlil jsem tedy, proč se soustřeďujeme především na faunu evropského středomoří. Nyní je čas zamyslet se trochu konkrétněji. Každý rok před námi stojí složitá otázka volby země, kterou navštívíme. Samozřejmě se také snažíme o určitou pestrost. Při návštěvách Balkánu tedy nejedeme vždy do Řecka, navštívíme také srovnatelně bohaté Bulharsko, ale i druhově chudší a sušší Makedonii. Na druhou stranu těžko se vyhnout opakovaným návštěvám Itálie či Španělska, zabírajících celou plochu zbývajících dvou velkých poloostrovů.

Stále zásadním kritériem pro konečné rozhodování je bohatost hadí fauny v dané zemi. S hady se totiž setkáváme poměrně zřídka, a tak je pro nás jejich vyšší diverzita šancí, že se setkáme aspoň s některým z druhů. Pokud jde o ostatní plazy, jejich diverzita se na území Evropy chová podobně, vzhledem k velkému počtu druhů je však v podmínkách často komplikovaného plánování expedice obtížněji porovnatelná. Obecnému schématu se v některých oblastech mírně vymykají obojživelníci, je proto tedy možné, že je v příštích letech budeme zohledňovat více.

Diverzita evropských hadů podle států

Užitečné informace o diverzitě druhů v jednotlivých geografických celcích, ale i konkrétních zemích, naleznete v sekci Informace o druzích. Checklisty druhů hadů jsou doplněny i národními názvy, což může být užitečné při domlouvání s místními obyvateli.

Na závěr nutno poznamenat přítomnost jistých nezanedbatelných odlišností mezi západem a východem. Zatímco Balkán nabízí rozlehlé plochy relativní divočiny, nebo alespoň pochybně udržovaných zemědělských ploch, na jejichž zarůstajících okrajích je možno bez větších obav přenocovat, západní Evropa se obecně vyznačuje o něco častějším užíváním plotů a podobných bariér a především intenzivnějším zemědělstvím. Pole jsou ostřeji ohraničena a lidé na nich skutečně pracují, takže zanedbaných křovisek v zemědělské krajině není tolik. Může se tak stát, že budete odněkud bez velkého slitování vykázáni, zatímco na východě si s vámi alespoň vinařský boss nejprve zavzpomíná, jaký to Čechoslováci hrávali fotbal, a místo vyhrožování policií si řekne o tučný poplatek za nedovolené přespání.

Výběr oblasti

Vybrali jsme tedy cílovou zemi. Jak ale na neznámém území volit trasu? Zatím jsme využívali dva možné scénáře, z nichž každý lze ilustrovat na vhodném příkladu. Prvním je detailní analýza rozšíření herpetofauny v dané zemi. Tuto cestu jsme zvolili v případě expedice do Bulharska, jelikož jsme měli k dispozici mapy rozšíření všech bulharských hadů. Jednoho letního večera jsem tedy zasedl ke stolu k mapě Bulharska s předtištěnou sítí pro mapování výskytu a druh po druhu jsem zakreslil barevné tečky do každého kvadrantu, kde se daný had vyskytoval. Výsledkem bylo několik map, na kterých jasně vynikala hustě zamalovaná místa s překryvy několika druhů. V podstatě šlo pouze o dvě oblasti - okolí Kardžali a oblast soutoku Strumy a Strumešnice poblíž Kresny. Konečná volba proběhla až cestou do Sofie a padla na Kresnu, ležící na hlavním tahu z hlavního města do řecké Soluně.

Tolik k důslednému zohledňování faunistického aspektu cesty. Častěji totiž využíváme scénář druhý, který budu ilustrovat na příkladu Řecka. V komplikované situaci jihu Balkánského poloostrova by byla podobná analýza náročnější a nevedla by nejspíše k tak jednoznačným výsledkům (ač soudím pouze dle zběžné orientace v rozšíření herpetofauny Balkánu). V takové situaci se uchylujeme k aspektům historickým a turistickým, sledujíce spojnice mezi nejvýznačnějšími centry osídlení (na příkladu Řecka Thessaloniki - Athinai - Korinthos - Sparti). Dle úrovně znalosti místních přírodních poměrů se však snažíme směřovat naši cestu co nejblíže význačným rezervacím a jiným specifickým geografickým celkům. Ze Soluně tedy míříme do vyprahlé pahorkatiny Makedonie, ve Spartě zastavujeme především kvůli strmým svahům Taygetu a z Korintu se před návratem do Attiky vydáváme na nejzazší západ Peloponésu do bažinaté oblasti kolem Kalogrie (nutno poznamenat, že právě orientaci v přírodních poměrech Řecka značně napomohla publikace The Amphibians and Reptiles of Greece 1), která v řadě zemí nemá srovnatelný ekvivalent).

Ze zvoleného způsobu výběru cílové oblasti tedy vyplývá charakter celé expedice, jak je možno vyčíst v odpovídajících článcích. Zatímco v Bulharsku jsme strávili týden v horách a zapadlých vesničkách, kde pošta otvírá třikrát do měsíce, v Řecku jsme cestovali od památky k památce a do přírody se často prodírali skrze periferie velkých měst. Podobně by bylo možné srovnat naši první výpravu po Španělsku s výpravou do Katalánska. Při první cestě byla rozlehlá přímořská města vysloveně problémem, přispěl k tomu však vlastní smysl expedice, totiž procestovat celé jižní pobřeží až po město Almería, a tedy i nedostatek času na zajížďky mimo civilizaci. V tomto ohledu by mohlo Řecko sloužit jako ukázka poučení z krizového vývoje a citlivého prolnutí kulturních a přírodních zajímavostí.

Výběr lokalit

Jestliže při výběru oblasti jsme se mohli v ideálním případě spoléhat na literaturu, při výběru konkrétních lokalit by se stalo takové plánování trasy poněkud nešikovným. Nezbývá tedy, než se vybavit dostatečně podrobnými mapami (alespoň 1:50000) a po trase se vydat nejprve s pomocí prstu. Vycházíme tak z toho, co předem zvolená oblast nabízí, namísto přejíždění z jednoho místa na druhé tak, jak jsme na ně náhodou narazili v literatuře.

Postupně se ukazuje, že člověk nad mapou začne tíhnout k určitým typům křivek, kterými jsou nejčastěji složitě tvarovaná strmá údolí nebo potoky. V mém případě tomu tak je zcela podvědomě snad na základě zkušeností s idylickými chvilkami odpočinku u bublající říčky ve stínu platanů. Až dodatečně si lze tyto tendence obhájit vyšším výskytem obojživelníků a vodních užovek. V místech, kde řeky tečou otevřenou krajinou, se nakonec najde dostatek biotopů vhodných i pro ostatní plazy.

Salt de Roca, řeka Ser, Katalánsko Totéž místo objektivem fotoaparátu

Pokud jde o ještěrky a hady, není třeba se vzdávat lineárních krajinných prvků, neboť ideálními lovišti jsou okraje cest, rozhraní lesa a zemědělské krajiny, případně skalnaté svahy strmých údolí. V nejlepším případě tedy nalezneme místo, které zahrnuje všechny tyto prvky - částečně obdělávané, ve vyšších partiích zalesněné údolí potoka, podél něhož vede cesta, končící pokud možno u opuštěných trosek zemědělské usedlosti. Obecně se tedy (pochopitelně) vyhýbáme hustým lesům, naopak zemědělská krajina nebývá natolik jednotvárná aby v ní nebyl dostatek vhodných lokalit alespoň v podobě mezí, živých plotů, okrajů cest a zavlažovacích kanálů. Často se také ukazuje logistická vhodnost blízkosti vody. Studánky a prameny pro nás byly nejednou jediným dostupným zdrojem tekutin.

Zajímavým zpestřením jsou také různé významné útvary jako vodopády, prameniště, hluboké tůně nebo vodní nádrže. Přinejmenším se u nich dá složit zavazadla a věnovat se aktivnímu odpočinku, což člověk ocení hlavně po hodinách pochodu bez jakéhokoli úlovku. Takové shrnutí hledání ideální lokality by už snad mohlo být dostatečné. Občas tedy máme štěstí a její skutečná podoba splní naše očekávání. V takovém případě, opět poučeni chybami první španělské expedice, věnujeme často půl dne důkladnému průzkumu, i za cenu toho, že z dané oblasti uvidíme méně, než jsme si naplánovali. Nejlepší úlovky se totiž rády ukazují jako poslední.

Kaplička na úbočí Taygetu a úlovky z její těsné blízkosti: Gekon egejský Ještěrka peloponéská Ještěrka řecká Ještěrka balkánská Zmije růžkatá Krátkonožka evropská Kudlanka rodu Empusa

Doprava

Cestovní náklady tvoří obvykle největší část výdajů za expedici, proto jim věnujeme nemalou pozornost. Potěšení z plánování přesunů však zdaleka není takové, jako z hledání lokalit. Vzhledem ke srovnatelné ceně letecké a autobusové dopravy dáváme při cestě do cílové země a zpět přednost dvěma křídlům před čtyřmi koly. Je pravda, že studium map a určovacích příruček na sedadle autobusu má své kouzlo, to se však po dvaceti hodinách cesty zcela vytrácí. Naopak k výhodám cestování po obloze patří striktní limity pro hmotnost zavazadla, díky kterým se značně sníží zatížení vašich zad, alespoň dokud nenaberete první zásoby vody. První „letecká“ expedice se nám pochopitelně jevila nepřiměřeně dlouhá, jelikož se desetinásobně zkrátil čas na dopravu na místo a měli jsme tak v podstatě dva dny navíc. Velice ochotně jsme je však na konci našeho putování po Řecku věnovali povalování u průzračně čisté elektrárenské přehrady.

Lokální železnice

Složitější situace nastává při lokálních přesunech. Je třeba brát v úvahu specifika dané oblasti. Středoevropan zvyklý na romantiku cestování po železnici může být překvapen, že ne každá země budovala svou železniční síť s takovým nadšením, jako Československo. Zatímco ve Španělsku síť, ač nepříliš hustá, pokrývá rovnoměrně celé území, v Řecku se dá v podstatě zjednodušit na tři hlavní směry a označení síť je tak pro zdejší železnici naprosto neadekvátní (nejzásadnější je spojnice Thessaloniki - Athinai, která plynule pokračuje po severním břehu Peloponésu, zbylé větve vybíhají ze Soluně do centrální Makedonie, na východ k hranicím Turecka a na Sever do Makedonie (FYROM)).

Situace se tedy stát od státu značně liší a vhodné spoje se obvykle vyjeví až na místě. Můžeme však nastínit naše dosavadní zkušenosti s dopravou ve výše zmíněných zemích. V Řecku jsme využili pohodlí vlaku při nočním přesunu ze Soluně do Atén (cca 5h 45min, 17,50€ za osobu). Dálkové soupravy společnosti OSE často odpovídají našim zeleným rychlíkům. Bonusem k jízdence je místenka, kterou však řada cestujících nebere v úvahu a dochází tak k občasným konfliktům s těmi, kteří na svém místě trvají. Na lokálních linkách jsou v provozu příjemné motoráčky, stářím srovnatelné se staršími předchůdci příměstských City Elefant, avšak relativně udržovanější a pohodlnější. Zcela jiná situace panuje na Peloponésu, kam sahá příměstská aténská linka Proastiakos, vyznačující se odlišným rozchodem kolejí. Délka trati je přibližně 100 kilometrů a končí ve městě Kiato na severu poloostrova. Soupravy jsou rychlé, klimatizované a srovnatelné snad jen s novými soupravami pražského metra. Celá trasa zabere vlaku 84 minut a přijde na 5€. Zbytek severního pobřeží poloostrova obsluhují opět staré soupravy.

Ve Španělsku jsme železnici využívali především ke krátkým transportům v rámci Katalánska, k čemuž výtečně posloužily linky s označením Rodalies (resp. Cercanías), zajišťující v rámci společnosti RENFE regionální dopravu. Nabízí značné pohodlí v moderních, klimatizovaných vozech a kupodivu i přijatelné ceny (za 2,80€ jsme urazili přibližně 30 km z Barcelony do La Garriga, zatímco stejná suma v autobuse stačila na pouhých 20 z Olotu do Besalú; 140 km z Figueres do Barcelony nás vyšlo na necelých 9€). S RENFE jsme tedy byli nadmíru spokojeni a do autobusů jsme se uchylovali pouze v místech, kudy železnice nevedla.

Na závěr je možno zmínit několik útržkovitých zkušeností z Makedonie, kde jsme podnikli cestu z Gevgelije do Skopje a zpět. V makedonském vlaku si Čech připadá jako doma, především pokud jde o zpoždění a lepkavá koženková sedadla. Vlaky z Řecka se dostávají do hlavního města přes důslednou kontrolu na hranicích, která vylučuje jakýkoli soulad s jízdním řádem. Nicméně tomuto způsobu cestování nelze upřít jisté, našinci důvěrně známé kouzlo, které sterilním španělským linkám chybí. V Makedonii toto kouzlo nabývá nejrůznějších bizarních podob, ať už díky línému strojvůdci, který si na nádraží v hlavním městě pro kávu z automatu přijíždí lokomotivou, nebo díky svérázné komunitě nádražáků a celníků v příhraniční Gevgeliji, bavících se pročítáním kartiček, které každý cizinec vyplní při vstupu do země.

Autobusová doprava

V autobusech ve Španělsku, Itálii, Řecku, ale i Bulharsku, si člověk velmi záhy uvědomí, jak odlišným směrem se vydala autobusová doprava u nás. Staré Karosy, kterými jsem dojížděl do školy, sice už pomalu mizí, přesto se s nimi stále setkáme. Dokonce i v MHD v největších městech. Běžná autobusová linka je u nás často obsluhována modernizovanými vysloužilci či novějšími modely, všechny se ale vyznačují nízkým pohodlím, způsobeným především pevnými sedadly bez opěrek hlavy a prostorem uzpůsobeným pro natěsnání co největšího počtu stojících cestujících. Stejné autobusy potkáme v regionální i dálkové dopravě, kam až poslední dobou ojediněle pronikají dražší a luxusnější modely, jichž je však v této kategorii spojů stále asi stejně, jako starých Karos vylepšených o kobercové potahy stropu. Poměry ve Španělsku tak mohou napoprvé připadat téměř šokující. Turista si ale rád zvykne.

Španělská autobusová doprava se rozpadá do dvou kategorií. První, městská a příměstská, má v podstatě obdobu v MHD našich velkých měst, která se na západoevropské standardy pomalu dotahují. Druhou jsou linky, spojující vzdálenější města mimo dosah příměstské dopravy. Na tyto střední a velké vzdálenosti jsou nasazeny vozy, se kterými se v našich podmínkách setkáme pouze na mezinárodních linkách, případně u dopravců, zaměřujících se na vysoce kvalitní služby cestujícím. Polohovatelná sedadla a klimatizace jsou běžnou výbavou, která bývá často doplněna konektorem pro sluchátka a panelem na přepínání stanic rádia.

Srovnatelná situace panuje na jihu Balkánu. Řeckým silnicím vládnou autobusy podobné kategorie - zčásti o dekádu starší, ale stále pohodlné. Vzhledem k omezenému dosahu železniční sítě jsou na mnoha místech jediným způsobem dopravy. Tam, kde je nutno přestoupit z autobusu na vlak, může nastat problém značné vzdálenosti mezi nádražími, který je však na Balkáně snadno řešitelný díky obecně levnému taxi. Bulharsko je pak zajímavé spíše sbírkou starých modelů slavných značek, mezi nimiž často zazáří Volvo a Mercedes. Valné zkušenosti s touto zemí nemáme, jelikož jsme využili pouze linku Sofie - Kresna a zpět. Snad jen dlužno říct, že zmíněná stotřicetikilometrová cesta nás přišla na něco málo přes sto korun.

Z obav o další prodlužování pro některé jistě značně nezajímavé kapitoly bude lepší toto pojednání o dopravě ukončit a soustředit se na zpřístupnění užitečných informací v přehlednější podobě. V kapitole Přílohy na konci článku naleznete konkrétní ceny na trasách, které jsme absolvovali.

Ubytování

Jakkoli se snažíme místní dopravu využívat, často jsme nuceni řadu transportů vykonat po svých. Do malých vesnic autobusy jezdí zřídka, často jen ve všední dny, případně vůbec. Právě venkov však poskytuje dostatek prostoru pro přenocování. Přestože jsme vyzkoušeli nocování v nejrůznějších zákoutích městské zástavby, vždy se snažíme dostat do setmění za její hranice. Z předchozího vyplývá, že v tomto oddílu se rozepíšu spíše o nocování pod stanem, než o organizovanější formě ubytování. Ostatně tu jsme na cestách s Jiřím využili tuším dvakrát, konkrétně hostel v Katalánsku po příletu do Barcelony v nočních hodinách a kemp v Andoře po vyčerpávající cestě, vděčni za možnost zbavit se na celý den našich zavazadel a vyrazit odlehčeni do města.

Jindy tedy možnost ubytování přináší spíše další zátěž než úlevu. Stan váží něco přes 2 kg a zabere podstatnou část krosny. Přesto by jiná možnost znamenala razantní navýšení nákladů na celou cestu a zásadní omezení pro pobyt v terénu. Přitom noční lovy v okolí tábora byly nejednou vrcholem dne. Abychom ale začali od začátku, věnujme se chvíli první cestě do Španělska, kde jsme stan po celou dobu nerozložili a bohužel povětšinou ani neopustili město. Řadu nocí jsme strávili na nádražích čekáním na první ranní spoj, nad ránem jsme obvykle byli vykázáni z důvodu úklidu. Častým útočištěm se nám staly také pláže, na kterých je nocování oficiálně zakázáno, nicméně poskytují relativní pohodlí. Písek sice rád proniká do nejniternějších částí pečlivě uzavřených zavazadel, ale pro unavená záda je zaslouženou úlevou. Problémem mohou být krysy, které se poblíž měst ukrývají pod moly a kameny v týlu pláží. Pro člověka zvyklého na potkany jsou však příjemným zpestřením. V nejhorším jsme se uchýlili na okraj parkoviště a v polosedu přečkali do svítání. Nevýhody večerního setrvání ve městě jsou tedy zřejmé.

I tak se dá přečkat chladná noc ve velkém městě (Valencia, 2005) Také se dá celou noc sedět v parku a čekat na ranní vlak (Edessa, 2008)

Nocování v neobydlených oblastech je nesrovnatelně příjemnější. Díky teplému podnebí je stan obvykle jen pojistkou pro případ náhlé změny počasí, případně při zvýšeném výskytu černé zvěře. Absence přístřeší skýtá značné praktické výhody od snazší přípravy nocoviště přes jednodušší přístupnost a možnost pozorovat dění v okolí po často výrazně lepší mikroklima. Za horkých nocí se stan nesnesitelně vyhřívá a jediným důvodem k jeho stavbě je obvykle jen případná blízkost vody a tedy hojnost komárů. V tomto případě naštěstí dobře poslouží samotný vnitřní stan, který zajišťuje alespoň částečnou výměnu vzduchu. Částečné rozložení stanu se osvědčuje také v situacích, kdy lze očekávat příchod deště během noci. Stačí tak jen případně v polospánku rozložit tropiko a ráno ani netušit, jak se vše seběhlo.

Po noci pod širákem stačí jen vybrat blechy a sbalit spacáky (Kresna, 2006) Chladivý stín pod starým platanem na břehu přehrady nejde opustit po první noci (Hagia Varvara, 2008)

Bezprostřední kontakt s okolím umožňuje obohatit expedici o další pozorování. Vyloučením hluku, produkovaného sebeopatrnějším opouštěním stanu, se naskýtá příležitost zastihnout okolní faunu při přirozených projevech chování. Tak jsme například za soumraku i za svítání pozorovali norka na obchůzce teritoria, po setmění objevili myšku drobnou, šplhající v rákosí hned za našimi hlavami, nebo byli probuzeni dvojicí kun lesních, prohánějících se po stromech a pokřikujících na sebe dovádivými hlásky. Bližšího kontaktu jsme se však dočkali také u divokých prasat, která se nejednou vydala do nejtěsnější blízkosti, aby prozkoumala podezřelé ležení. Ačkoliv by má stále více změkčilá městská povaha v takovou chvíli dala přednost bezpečí stanu, nebylo to vždy možné, a tak jsem alespoň po večerním šálku čaje označkoval ústí stezek, které vedly na námi obsazené prostransví, což případné divočáky včas upozornilo na náš tábor.

Stavíme-li stan, snažíme se jej pochopitelně co nejlépe ukrýt. Jednak se někdy stává, že jsme nuceni přespat v chráněné oblasti, kde je takové chování nepatřičné, často dokonce využíváme půdu, jež vykazuje známky držení v osobním vlastnictví, ať už jde o okraje polí, pastviny, vinice nebo křoviska kolem zahradnických osad. Jak už jsem naznačil v úvodu, je v tomto ohledu přívětivější Balkán, kde obdělávání půdy není tak intenzivní a že je například pastvina využívána ještě neznamená, že na ni zavítá člověk. V Bulharsku jsme tak sdíleli louku s koňmi, kteří se pohybovali relativně volně, omezeni však svázanýma předníma nohama, takže jejich pohyb vpřed připomínal obživlou sešívačku. Vykázáni jsme byli pouze dvakrát. Jednou, když jsme nepochopili vzdálené volání a signalizaci hlídače vinice a ráno nás přijel vyprovodit majitel (až na v dané situaci relativně vysoký poplatek nutno dodat, že jsme si i vcelku přátelsky popovídali), a podruhé, když jsme příliš hlučně budovali příbytek v lesíku u řeky, až jsme přilákali majitele z nedalekého domu, kterému nebyla přítomnost vetřelců po chuti, a vykázal nás na sousedovo. Nevýhody tohoto typu ubytováni tedy jsou sice zřejmé, není jich však mnoho a vyskytují se jen ojediněle. S omezenými finančními prostředky se tak jedná o osvědčený a účinný způsob, jak bez větších problémů ušetřit a získat výhodu bližšího kontaktu s krajinou.

Na pastvině na vrcholku kopce nás nikdo rušit nebude (Gorna Breznica, 2006) Zato poblíž vinice se raději schováme za stromy (Stara Kresna, 2006)

Strava

Po spánku je na místě věnovat se další z činností, spadající do kategorie fyzických potřeb. Shodou okolností i tato je do jisté míry podřízena snaze ušetřit. Rýsuje se tak obraz trochu pološílených nadšenců, kteří žijí jenom pro pohled na dosud neviděného mloka nebo kobylku, který se do jisté míry zakládá na pravdě. Ostatně takový je smysl našich expedic. Zapomeňte tedy na tipy na vybrané restaurace a hodnocení profesionality číšníků. Expediční krmně sestává z trvanlivých salámů, instantních těstovin, čínských polévek a müsli tyčinek, doplněných občas ovocem a sladkým pečivem.

Přece jen jsou však příležitosti, kdy je záhodno navštívit místní podnik, ať už na oslavu dobytí tabernaské pouště, nebo jako rozloučení s navštívenou zemí. Pokud jde o ceny, nejlépe se slavilo v Bulharsku, kde jsou v hospodách střední kategorie ceny nižší, než v zakouřeném Uteru naproti mé mateřské fakultě. V románské západní Evropě je úroveň cen dosti uniformní a rozumný střed se pohybuje v rozmezí 8-15€, přičemž kvalitu levnějších pokrmů lze demonstrovat na zmíněné oslavě dobytí pouště v Tabernas, kde po objednání pizzy číšník sáhl hluboko do mrazáku naproti vchodu, vybalil zmrzlý kotouč z igelitu a za chvíli už servíroval pizzu čerstvou, přímo z mikrovlnky. Závěrem tedy přece jen jedno doporučení, které jistě ocení návštěvníci Soluně: nejlepší mně známý gyros v Řecku dostanete za 2€ na adrese Giannitson 23, hned naproti hlavnímu vlakovému nádraží.

Polní kuchyně

Většinu potravin tedy neseme s sebou už z Česka, což je sice zpočátku nepříjemné, ale s rostoucí únavou naštěstí jídla ubývá. Jak už jsem napsal výše, jedná se nejčastěji o instantní těstoviny, u nichž výrobce udává obsah 2 porce na balení, zátěž na zádech a dlouhé pochody však u jednotlivce vedou ke zdvojnásobení spotřeby. Za den tak obvykle padnou 2 až 4 balení podle toho, jaký podíl z večeře připadne na polévku s chlebem, případně jaká je mezi obědem a večeří vzdálenost v pěších kilometrech. Při snídani si vystačíme se dvěma tyčinkami a šálkem teplého maté, které je ideálním impulzem na začátku dne. Tyčinek, tatranek a podobných pochutin bráváme dostatek i na případné svačiny, přestože koncem výpravy se mění v prášek, kterým se do úst ze sáčku obtížně strefuje. Celkově ale množství potravin regulují limity leteckých společností, a tak se pohybuje na hranici skutečných potřeb, případně mírně pod ní. To lze kompenzovat nákupem na místě, podle úbytku na váze tak lze z účastníka expedice usuzovat, zda musel v daném roce zvláště šetřit, nebo měl naopak finančních prostředků relativní dostatek.

Podmínkou pro přípravu teplého jídla je ešus a samozřejmě oheň. Ten není ve středomoří příliš záhodno zakládat, a tak se omezujeme na přenosné plynové vařiče, nad kterými je možné snadno dohlížet a riziko omezit umístěním na kameny nebo okraj silnice. Nevýhodou je fakt, že s plynovou bombou byste na letišti mohli způsobit značný rozruch, a tak je nutné si ji obstarat až na místě. S tím se objevuje další zádrhel, totiž existence několika typů vařičů, z nichž každý je v různých částech Evropy různě oblíben. Obecně lze vysledovat rozdělení Evropy na dva areály se zónou překryvu, která prochází přes naše území a v níž se tedy oba typy vyskytují sympatricky (ostatně stejně jako ježci nebo vrány). Na západě pak převažuje vařič značky Campingaz s patentovaným ventilem, do něhož se dá koupit náplň od outdoorových obchodů po hypermarkety. Na východě se setkáme s vařičem poněkud důmyslnějším. Plynová láhev postrádá jakýkoli ventil, namísto něj je v horní části nenápadný důlek. Celá se zasune do kovového pouzdra, na jehož horní straně se nachází závit s jehlou, která po dotažení prorazí plášť lahve ve zmíněném důlku. Úniku plynu brání gumový kroužek na bázi jehly. Ztohoto uspořádání plyne oproti vařiči Campingaz drobná nevýhoda - není totiž možné láhev odpojit od ventilu a uschovat na později, neboť otvorem na jejím vrcholu by veškerý plyn unikl. Potěšení z plynu unikajícího z ledově chladné lahve se ostatně nevyhnete, chystáte-li se na zpáteční cestu letadlem a nevyčerpali jste celý objem.

Kromě osobitého kouzla přilne druhé technické řešení k srdci i nízkou cenou náhradních náplní. Tu sice v deníkových záznamech neuvádíme přesně, ale z údaje 2 vody a plyn za 1,50€ lze tušit, že je téměř zanedbatelná. Lokalizace záznamu do vesnice Lappa na SZ Peloponésu navíc napoví, že jsou k sehnání naprosto všude. V konkrétním případě posloužil obchod typu večerky o ploše asi 16 čtverečních metrů. Nízkou cenou tak lze nejspíše vysvětlit i skutečnost, že poté, co jsme Řekyni ve vetešnictví uprostřed Sparty konečně rukama nohama naznačili, že bychom potřebovali koupit vařič, dostali jsme k němu plyn zdarma (její trpělivost je třeba na tomto místě ocenit, jelikož jazyková bariéra byla v daném případě absolutní).

Závislost na náhradních náplních však může představovat nevýhodu. Na západě lze jejich dostupnost přirovnat k situaci u nás. Člověk je sice bezpečně najde v outdoorových obchodech, ale jak najít outdoorový obchod v pětisettisícovém městě je otázkou. Východní typ jsme sice sehnali obvykle snadno, problémem by však mohl být malý objem náplně, který vede k větší závislosti na pravidelném doplňování zásob. Nabízí se transport více náhradních náplní v batohu, což, vzhledem k jejich nízké hmotnosti, až na nepříjemný pocit z blízkosti propanbutanové lahve nepředstavuje větší komplikace.

Při naší poslední cestě jsme dospěli k závěru, že je na čase zkusit jiný způsob. Jiří si pořídil benzínový vařič, oplývající řadou výhod, mezi jinými snadné zapálení i ve vlhku a za silného větru a především všeobecná dostupnost paliva - technického benzinu. Tolik teorie. Jak se ukázalo, technický benzin je zřejmě surovina výhradně středoevropská a ve Španělsku není k sehnání ani na benzínkách, ani v drogeriích, domácích potřebách nebo obchodech s barvami a laky. Jak měl Jiří zjistit později, jinak tomu není ani v severní Evropě. Uchýlili jsme se tedy k náhradnímu řešení a vzhledem k údajně větší zdravotní závadnosti motorového benzínu pořídili naftu. Není třeba zdůrazňovat, že tím padla první výhoda, neboť jak vědí neúspěšní sebevrazi, naftou se oheň spíše uhasí než založí. Na druhou stranu cena za spotřebované palivo byla bezkonkurenčně nejnižší. S častým užíváním však začal vyvstávat závažný problém, totiž ucpávání trysky vařiče sazemi, jichž palivo produkovalo překvapivé množství. Situace došla tak daleko, že tři dny před odjezdem se tryska nenávratně ucpala a byli jsme odkázáni na dušené šunky s úlomky kostí za 1,20€ a suché pečivo. Těžko tedy hledat řešení pro bezproblémové použití vařiče. Technický benzin je přece jen k dostání - v podobě náhradních náplní do zapalovačů Zippo. Ty by však proměnily původní ekonomické řešení v předražený luxus. Pokud přesto využijete tento způsob ohřevu, hodí se na závěr drobný postřeh: pumpaři zřejmě nesmí točit palivo do nádob, které k tomuto účelu nejsou schváleny. V takovém případě pomůže prezentovat zásobní lahev vařiče. Veškeré informace by měly být uvedeny na obalu a dle našich zkušeností jsou dostačující.

Pitný režim

Voda je samozřejmou nutností a zároveň klíčovým problémem expedic. Představuje totiž zásadní příspěvek ke hmotnosti zavazadel a staví člověka před zřetelný rozpor: s jejím úbytkem pociťuje značnou úlevu, nicméně nevyhnutelně spěje k nucenému návratu do civilizace nebo k nejbližšímu vodnímu zdroji pro doplnění zásob. Pro ilustraci standardní zavazadlo váží po příletu 15-17 kg (drobné odchylky nejsou zběžnou kontrolou na letišti zachyceny), po prvním naplnění zásob na delší pobyt v terénu však hmotnost pravidelně narůstá o 4,5-6 kg. Rozdíl je tedy citelný, navíc bývá umocněn tím, že další cesta obvykle směřuje do hor. Závislosti na nesených zásobách se dá částečně vyhnout správným plánováním trasy. Už středně vysoká pohoří často nabízejí množství pramenů, které bývají nezřídka relativně udržované. Hory obecně skýtají řadu potěšení, od specifické fauny po relaxaci u chladivých potůčků (samozřejmě plných specifické fauny). I z méně udržovaných pramínků jsme brali vodu alespoň na vaření, přičemž několikrát šlo spíše o průzračné studánky úhledně vyskládané tlejícím listím. V dostatečně podrobných mapách jsou veškeré prameny obvykle vyznačeny a jsou tak jedním z prvků bezprostředně ovlivňujících rozvržení trasy.

Spoléhat pouze na přírodní zdroje vody se však ze zkušenosti nevyplácí. Ačkoli jsme se nikdy neocitli bez vody déle než na několik desítek minut, často tomu tak bylo jen díky tomu, že jsme na poslední chvíli narazili na vhodné místo k doplnění lahví. Předtím než se ale dostanu ke konkrétním zkušenostem s nedostatkem vody, pokusil bych se shrnout opatření, kterými se naopak snažíme zajistit jejich dostatek. Jak jsem již naznačil, vodu, bez ohledu na původ, nosíme stále s sebou. První zásoby pochopitelně nakoupíme, pro doplnění pak už můžeme využívat původní lahve, které po několika dnech postupně vyměníme za nové. Každý z nás běžně nese tři, tedy 4,5 litru, v případě delšího pobytu v terénu však obvykle ještě o láhev až dvě víc, s ohledem na momentální váhu zbývajícího obsahu krosny. Nutnost promyšleného zacházení s rezervami především v první polovině tůry je zřejmá. Jak se civilizace přibližuje, klesá také nutnost udržovat zásobu teplých zbytků. Pokud jde o ostatní formy přijaté vody, žádné ráno nevynecháme šálek horkého maté. Zvykli jsme si na nasládlou chuť maté rancho a bez tohoto rituálu bychom se nemohli podívat odchyceným ještěrkám do očí. Chuť civilizace okusíme zřídka, snad až na mou slabost pro šumivé nápoje v plechovce, které čas od času podlehnu. Tělo je zřetelně nastaveno na expediční režim, do kterého nadbytek cukru příliš nezapadá. stejně tak pivo zavítá do našich útrob jen během klidnějších večerů.

Pro ilustraci je závěrem na místě seznámit čtenáře s konkrétním příkladem pitného režimu. Pro účely článku jsem se rozhodl zapisovat příjem tekutin během jedné z výprav do terénu v rámci poslední expedice do Katalánska. Záznam začíná v 17:00 sedmého dne cesty, kdy jsme v Besalú koupili 6 lahví (9,5 litru) vody a do terénu vyrazili s celkem 10,5 litru (tedy 7 lahvemi) po započítání teplého zbytku vody, určeného na vaření. Před spaním zbývalo litrů 6 a ráno po snídani už jen necelé 4, před delší tůrou jsme tedy v 9:00 doplnili na 9,5l a vyrazili přes kopce k řece Ser. Po náročném přesunu jsme poobědvali ve vyschlém korytě potoka a před závěrečným výšlapem a sestupem do údolí jsme se zastavili na 4,5 litrech zásob. Okolo řeky Ser jsme čekali několik pramenů, k našemu zklamání však ani jeden z nich nebyl použitelný. Mezitím jsme již začali trpět žízní a ze všech sil se snažili ušetřit poslední litr a půl. Naštěstí se nám po vyčerpávajícím pochodu podařilo dorazit do kempu, kde jsme provedli masivní posílení zásob doplěním na 9 litrů a dokoupením dalších 3. Nutno dodat, že balená voda byla značně drahá, a tak jsme přes zdvořilé varování vrátné nabrali vodu z kohoutku, dle jejích slov pitnou, avšak důrazně nedoporučitelnou. Nad umyvadly v koupelně nám padla do očí úsměvná cedule [AGUA POTABLE PERO NO CONSUMIBLE] , tedy něco jako „Voda pitná, ale nepitelná“. V 19:00 jsme tedy vyrazili zpět k řece s 12 litry, což se značně podepsalo na rychlosti přesunu. Ráno jsme vyrazili s 8 litry zpět do Besalú a cíle dosáhli v 16:00 s plnýi 4 litry na zádech, což bylo způsobeno nesnesitelnou pachutí vody z kempu (ze spotřebovaných 4 litrů na cestu připadá 1,5 litru na láhev Viladrau, kterou jsme vypili k obědu celou najednou za odměnu, že jsme během cesty trpěli chut chlóru a potrubí). Záznamy pokračují ještě delší den, už předchozí však trpí nedostatkem přehlednosti, a tak se vše pokouší napravit následující graf (údaje odpovídají spotřebě na dvě osoby):

Pitný režim pobytu v Besalú

Neodpustím si drobnou poznámku k interpretaci. Na většině křivek lze pozorovat, že rychlost ubývání vody je nejvyšší po jejím doplnění. Jak se zásoby tenčí, spotřeba klesá až do chvíle, kdy se dostaneme k dalšímu zdroji. Tomuto trendu se nápadně vymyká křivka, mající počátek v doplnění zásob v kempu u řeky Ser. Spotřeba vody je po celou dobu pochodu nízká a zásob ubývá jen pozvolna, což je zcela jednoznačně dáno výše popsanými vlastnostmi vodního zdroje. Až s pokračujícím časem se spotřeba zvyšuje. Žízeň zřejmě překročila snesitelnou mez a při obědě jsme vypili značný objem, z něhož však velká část připadla na balenou vodu, kterou jsme si po celou cestu šetřili na horší časy. Nutno dodat, že pro konstrukci zbylých dvou křivek nebyl k dispozici dostatek dat, jejich tvar je tedy dedukován na základě křivek předchozích, což celé interpretaci mírně ubírá na důvěryhodnosti.

Ošacení a hygiena

Ve výčtu expedičních nutností se dostáváme do oblasti, která provizorním cestovatelským režimem trpí nejvíce. Kvůli stanu a množství jídla zůstává pro oblečení vyhrazen pouze spodní oddíl krosny, separovaný od zbytku vybavení oddělitelnou přepážkou. Na mýdla a podobné potřeby zbývá už jen několik nevyužitých dutin mezi jídlem, vařičem a nádobami na úlovky. Během let působil značný tlak na racionalizaci tohoto druhu zátěže, a tak se její množství postupně redukovalo, až dosáhlo téměř ideálního stavu a většina meziročních změn se bude propříště týkat spíše výbavy technické a biologické. Postupně jsme museli rezignovat na čistotu oděvu a přejít na systém jediného čistého modelu. Ten se obvykle skládá z relativně nejčistších kalhot a z košile, ve které jsme přiletěli a kterou se snažíme udržet čistou až do odletu, což ovšem nevylučuje občasné použití ve městě.

Pokud jde o další kusy se zvláštním postavením, beru s sebou nejméně 1-2 termotrika s dlouhým rukávem, která se hodí na spaní, případně jako suchá vrstva na zahřátí v případě promoknutí či návratu z náročného výstupu. Dále je vhodné zvážit užitečnost pláštěnky, která v případě silného deště poskytuje nejlepší ochranu často i batohu a obvykle nezabere příliš místa. Zároveň je však absolutně neprodyšná, je tedy vhodné disponovat nepromokavou bundou pro případ srážek mírnějších. Z doplňků je ještě nutno zmínit čepici, která je zásadním prvkem prevence úpalu. Sluneční brýle se neosvědčily, přestože bývají doporučovány. Obvykle byly využity jednou či dvakrát a nevyhnuly se poškrábání.

Předchozí i následnující údaje odpovídají plánování čtrnáctidenní expedice. Případné zkrácení času na polovinu vyžaduje složitější úvahu, neboť počet kusů oblečení se sice redukuje, ovšem zastaví se nad poloviční hodnotou. K celému výčtu nutno oznamenat, že se zakládá na mých zkušenostech a nelze jej zobecnit na ostatní účastníky našich expedic. Po zkušenostech s balením lze zbývající počty vjádřit několika stručnými vzorci:

  • Trika = D/3 + 1 košile
  • Kalhoty = 1 + 1*)
  • Spodní prádlo = D/2
  • Ponožky = D/2 + 1 teplé

D…počet dnů expedice

*) Co se týče kalhot, je vhodné dodat, že dlouhé nohavice se hodí pouze ve výjimečných chladných dnech, případně do trnitých porostů, osvědčilo se tedy kromě krátkých využívat druhé odepínací (s dlouhými nohavicemi, které lze oddělit ve výšce kolen pomocí zipu). Na neodepínací dlouhé kalhoty obvykle nevybývá místo.

Obuv

Zvláštní důraz je pochopitelně třeba věnovat obuvi. Na druhou stranu právě ta je nejméně skladná, a tak je nutno každý další kus pečlivě zvážit. Pokud jde o uzavřené boty, tendence jednotlivých členů se značně rozcházejí a zatímco Jiří se vydává do hor v uzavřených kotníkových botách, já dávám přednost outdoorové obuvi podobné spíše teniskám. Jedno je jisté: vyplatí se investovat do kvality. Zatímco boty z asijské tržnice jsou schopny přečkat pouze jednu až dvě výpravy, kvalitní obuv má životnost přinejmenším dva roky (nebereme-li v úvahu kosmetické vady, které se v hojné míře mohou projevit už v roce prvním). V součtu nákladů tak sice stále mohou vycházet lépe levné náhražky, rozdíl v pohodlí a bezpečnosti však značně přesahuje odlišnost cenovou.

Pokud jde o zmíněnou divergenci ve zvoleném typu obuvi, každý z nás si ji jistě bez zaváhání dokáže obhájit. Vysoké boty jsou zcela jistě bezpečnější, neboť dobře fixují kotník a při pohybu v náročném terénu brání jeho podvrtnutí. To je důležité tím spíš, že obvykle neseme značnou zátěž na zádech. Na druhou stranu jsou méně prodyšné a především těžké a neskladné, takže je nutné přizpůsobit jim obsazení krosny pro případ, že uživatel obuje sandály. Tyto nedostatky u tenisek odpadnou. Biolog navíc ocení, že volné kotníky umožňují mnohem rychlejší a pohodlnější zasednutí k úlovku. S tím je však spojena výše popsaná nevýhoda výrazně nižší bezpečnosti, kvůli které tento typ obuvi obecně příliš doporučovat nelze.

Sandály se osvědčily jako pravidelná součást vybavení, přestože situací, kdy je jejich užití nevyhnutelné, není mnoho. Není však nutné rozepisovat se o tom, jak je příjemné alespoň na hladké silnici vyměnit uzavřené boty za těch pár pásků a gumovou podrážku. Hlavním účelem sandálů je použití ve vodě, což oceníme už vzhledem k dříve popsanému způsobu výběru lokalit. Bosýma nohama do řek vstupujeme spíše rekreačně, neboť při průzkumu je po kamenitém dně nutné urazit rychleji větší vzdálenosti, což je ve vhodné obuvi méně bolestivé. S tím souvisí také výběr sandálů. Vyplatí se zakoupit spíše outdoorové než městské modely. Kromě menšího množství pásků často mají pouze jednoduchou gumovou podešev, vyrobenou z jediného kusu, což značně omezuje možnosti poškození. Navíc bez textilní stélky sandály rychle schnou, případně je možné je jednoduše utřít. Nevýhodou tohoto typu bot, přes veškerou snahu výrobců, je relativní nestabilita nohy uzavřené mezi malý počet pásků.

Hygienické návyky

Naznačme ještě několik úkonů osobní hygieny, které expediční režim přestály a uplatňují se alespoň několikrát za výpravu. Vše se bude opět točit okolo vody, k níž se vracíme už potřetí poté, co nám posloužila jako kritérium výběru lokality a základní zdroj nutný pro přežití. Je totiž nutno počítat s tím, že kromě samotného pití ubývá voda také v důsledku každodenní péče o chrup. Podle toho je tedy také nutné zacházet se zásobami a na hygienické úkony například vyhradit starší a méně kvalitní tekutinu. Opláchnutí obličeje chladivou vodou ve vycházejícím slunci je pak pochopitelně přílišným luxusem, který si obvykle nemůžeme dovolit. Nebude už tedy třeba příliš dlouho se vyhýbat přiznání, že ani s koupáním to není o mnoho lepší.

Jelikož spoléháme na vlastní ubytování v terénu, sprchu během cesty obvykle ani nezahlédneme a nezbývá nám tak, než se spoléhat na přírodní nádrže a toky. Kvalita větších řek, jak ostatně známe z našich krajin, nebývá pro tento účel ideální. Stejně jsou na tom nádrže se stojatou vodou. Tím se výběr míst ke koupání značně omezuje. Potěšení z osvěžujícího dovádění v tříštících se kapkách průzračné vody se tak omezuje na horské potůčky, které však naštěstí oplývají tůněmi, do kterých se člověk obvkle bez potíží vejde. Ve vodách bublajícího potůčku pak málokoho napadne použití jakékoli cizorodé substance typu mýdla a veškerá hygiena tak zůstává ryze přírodní. K užití nepatrného množství mýdla či šampónu dochází pouze ve zcela výjimečných situacích a především v člověkem více dotčených povrchových vodách, ve kterých svědomí tak intenzivně neprotestuje.

Koupání u Sparty (2008)

K okoupání přímo vybízí elektrárenské nádrže, ve kterých se díky neustálé výměně vody příliš nedaří sinicím. V nádrži u Hagia Varvara v Řecku nám tak jediné společníky dělali pod kameny ukrytí sladkovodní krabi, zpestřující náš zážitek z potápění s brýlemi a šnorchlem v klidné, chladivé vodě. Elektrárenská nádrž má však i jiná specifika. O tom nejzásadnějším se přesvědčil Jiří, když se vydal do jejího středu, aby si zaplaval. V soustavě několika přehrad byla naše nejníže položenou, vyrovnávací. Tyto nádrže slouží k tomu, aby bránily kolísání hladiny řeky v době nejvyššího odběru elektřiny, kdy elektrárna v hlavní nádrži vyrábí proud. Objem vody je do vyrovnávací nádrže zachytáván a poté postupně vypouštěn do řeky. Špička nastala během Jiřího pobytu ve středových partiích nádrže a projevila se změnou vody stojaté v poměrně svižně proudící. Zatímco jsem se na břehu věnoval krabům, Jiří bojoval s proudem, který ho strhával k hrázi. Nastálou situaci jsem si uvědomil až poté, co se hladina zvedla asi o tři centimetry a zaplavila kámen, na kterém jsem právě stál. Jiří se vrátil z plaveckého tréninku značně zadýchaný. Vzestup hladiny dosáhl hodnot překračujících jeden metr, byli jsme tedy nuceni přeorganizovat (vlastně zcela opustit) naše ležení na pláži, která mezitím přestala existovat.

Předtím... ...a potom.

A předtím... ...a potom. Hagia Varvara, Řecko (2008)

Přestože se na expedicích příliš často nekoupeme, není to tím, že bychom nechtěli. Příležitostí někdy skutečně není mnoho, a tak jsme nezřídka odkázáni pouze na umývárny na benzínkách a nádražích, kde se můžeme alespoň oholit a pokud to situace dovolí, umýt si vlasy, které po týdnu intenzívního nošení čepice už div nevypadaly. V nejhorším případě se ke sladké vodě nedostaneme vůbec. Ze zoufalství je možné zkusit koupel v moři, pokud je po ruce. Pocit z nošení zasoleného oblečení však rozhodně není z nejpříjemnějších a v případě deště navíc hrozí nepříjemné pálení v očích v důsledku vyplavování soli ze slepených vlasů. Této kapitole snad ještě přísluší zdůraznit vhodnost použití opalovacího krému, neboť spálená kůže je asi stejně příjemná, jako krystalky soli pod tričkem. K mýdlu, zubní pastě a krému je ještě někdy vhodné přibalit repelent proti komárům, užitečný především pro noční lovy v bažinách. Tím už ale výčet všemožných přípravků končí. V zavazadlech je totiž třeba volné místo na mnohem důležitější věci.

Vybavení

Několik kusů základního tábornického vybavení jsem zmínil už v kapitole, věnující se přípravě jídla. Své stálé místo v batohu má ovšem také výbava související s nocováním v terénu. Na prostor nejnáročnější je stan, který často rozdělíme mezi dva batohy a tropiko schováme na dno, jelikož je třeba pouze za deště, nebo pokud je vhodné oranžový vnitřní stan lépe zamaskovat. Pod podlahu stanu se osvědčil igelit, který izoluje a chrání před poškozením, jeho hlavní předností však je, že se dá použít jako podložka pro nocování bez přístřeší. Samozřejmostí jsou pak karimatky a spacáky. Přes veškerá ujištění o odolnosti karimatek nafukovacích zásadně používáme klasické pěnové varianty, jelikož jsme si vcelku jisti, že už jsme spali na místech, ze kterých by se žádná nafukovací nevrátila bez újmy. Nakonec na velikost sbalené podložky nejsou kladeny přílišné nároky, protože ji lze obvykle bezpečně připoutat k boční straně krosny.

Přípravy na cestu

Do letadla s sebou obvykle bereme jeden příruční batoh, který je užitečný, pokud necháváme ve velkých městech ostatní zavazadla v úschovně a vydáváme se za kulturou. Kromě něj je ještě nutné počítat s lékárničkou, s obsahem dle vlastního uvážení, a dále s podklady pro plánování trasy a určování úlovků - tedy mapami a knihami. Ostatní drobnosti obvykle pojme kapsa v horní části krosny. Jmenovitě se jedná o nůž, sirky, zapalovač, psací potřeby, lžíci, atd. atd. Ostatně, lepší bude přestat se rozepisovat a opět odkázat na poslední část tohoto článku, kde čtenář nalezne ukázkový seznam věcí, které s sebou bereme. Důležité je však ještě zmínit expediční deník, do kterého zaznamenáváme celý průběh cesty s veškerými úlovky a dalšími údaji a bez kterého by vznik tohoto článku byl jen stěží možný.

Pomůcky biologa

Dostáváme se k zátěži, která má nejužší vztah k účelu našich cest, totiž k vybavení pro odchyt a pozorování nejrozmanitějších tvorů, s nimiž se v terénu setkáváme. Pochopitelně vždy bereme řadu různě velkých nádobek, do kterých jednotlivé živočichy zavíráme na dobu nezbytně nutnou, tedy od odchytu k fotografování. Často se jedná o tvory, kteří jsou příliš rychlí na to, abychom je vyfotili při prvním setkání. Je tedy jednodušší je odchytit a aranžovat na podklad pro naše snažení příznivější. Pro tento účel se osvědčily plastové krabičky od filmu, které jsou k dostání obvykle zdarma na požádání ve fotografických obchodech. Bohužel průhledné jsou mezi nimi nejméně časté, a tak jsme po otevření často zaskočeni ještě více, než při prvním kontaktu.

Kudlanka na filmovce (v tomto případě bylo použití krajním řešením)

Filmovky jsou ale příliš malé, jak je ostatně vidět na předchozím obrázku. Ideální jsou tedy jen na přechovávání pavouků a drobného hmyzu. Chytit do podobné nádoby nazlobenou deseticentimetrovou stonožku je však naprosto nemožné. Proto vždy bereme jednu nádobu větší, do které při transportu filmovky umístíme, abychom využili co nejvíce místa. Osvědčily se plastové krabičky na mouku, které jsou k všestranné spokojenosti vybaveny uzávěrem s ideálními dýchacími otvory. O mnoho víc nádob se do batohu obvykle nevejde. Na plazy je nutný už zcela jiný kalibr. V domácích podmínkách se osvědčily proděravělé plastové lahve, ve kterých je možné drobné obratlovce po nějakou dobu držet. V podmínkách expedice jsou nádoby tohoto typu příliš cenné, a tak hady a ještěry obvykle nepřechováváme. Poslední dobou přecházíme na obecně hojně používané textilní pytlíky se šňůrkou, které jsou pro dočasné držení plazů ideální, je však nutné ukládat je na místa, kde jim nehrozí rozmáčknutí.

Osvědčily se nádoby na mouku (trojice na teráriu)

Propříště plánujeme drobné vylepšení pro bezpečnější manipulaci s jedovatými hady. Uchopení pytlíku za roh je totiž ve standardním provedení poměrně rizikové. Bylo by tedy vhodné opatřit rohy přišitými poutky, za které by se při vypouštění hada dala spodní strana uchopit. Ve většině případů se ale snažíme fotografovat všechna zvířata v přirozených podmínkách a odchytávat jich co nejméně. Tento trend se projevuje nejen kvůli našemu lepšímu pocitu z šetrným zacházením (případně nezacházením), ale také kvůli hodnotnějším fotografiím bez rušivých prvků v podobě lidských končetin. Hadi nicméně patří mezi ty tvory, kteří před zvědavým prohlížením vetřelce dají přednost útěku. V tom případě nezbývá, než se za nimi vrhnout do křoví a doufat, že nejsou jedovatí. Pochopitelně se o tom snažíme ujistit předem a pro případ, že jedovatí jsou, jsme náležitě ozbrojeni nástrojem, pro nějž se za léta vžil název hakka. Jedná se totiž o hákovitě zahnutou železnou tyčku, sloužící ke znehybnění hlavy hada pro bezpečné uchopení druhou rukou, případně, a to častěji, pro opatrné aranžování rozzuřené syčící bestie do fotogenické polohy z bezpečné vzdálenosti. Podobné počínání ovšem čtenáři nelze doporučit a sami autoři si uvědomují, že na sebe berou značné riziko, především jsou-li obklopeni hustými lesy uprostřed cizí země.

Hakky - nahoře prototyp, níže dvě velikostní varianty

Samostatnou kapitolou je odchyt ještěrek. V prvé řadě často není nutný, jelikož ještěrky bývají značně zvědavé a rády se nechávají fotit. Pro lepší determinaci ale bývá nevyhnutelný. V tu chvíli nastupuje osvědčený nástroj - očko z rybářského vlasce. Jedná se však o pomůcku poměrně rizikovou, o její aplikaci se tedy nebudu příliš rozepisovat počítaje s tím, že zkušení herpetologové nebudou o nic ochuzeni. Při případném použití je nutné brát v úvahu hmotnost ještěrky, která se při zvednutí do vzduchu může vlastní vahou poranit. Celkově je ale metoda extrémně úspěšná a u malých ještěrek při troše opatrnosti relativně bezpečná. Vystavuje nicméně zvířata značnému stresu a její užití je tak vhodné omezit na nejnutnější případy.

Co se týče odchytů, většinu vybavení jsme vyčerpali. Poslední nutností je krabička s drobnými nástroji, jakási KPZ (zde „krabička předběžného zadržení“), obsahující krejčovský metr na měření úlovků, tužky, propisky, entomologickou lupu a pinzety, pean, skalpely a další nástroje, jejichž využití je v terénu možné očekávat jen v nejdivočejších snech. Zbytek výbavy tvoří jednotlivé kusy, které nelze shrnout do jednoho celku. Pro občasné ponory ve sladké vodě bereme alespoň jedny potápěčské brýle a šnorchl (táhli jsme se jednou dokonce s ploutvemi, tento omyl se však více neopakoval), které se osvědčily na Sardinii, kde jsem s jejich pomocí nalezl larvy endemického mloka Euproctus platycephalus. Lov v noci má taktéž své zvláštnosti, které částečně kompenzuje kvalitní baterka. Záleží na čtenáři, zda dá přednost klasické, či čelovce. Každá má své výhody. Nedostatkem čelovky je fakt, že pozorovatel musí za objektem otáčet celou hlavu. Proto dávám přednost baterce, nicméně upevnění čelovky bez použití rukou je natolik zásadní výhodou, že ani ji nezapomínám doma a hojně jí využívám při pozdním rozkládání stanu a manipulaci s vybavením pod rouškou tmy.

Elektronika

Na konec zbývá seznámit čtenáře s elektronikou, která nás na cestách doprovází. Hodinky snad není třeba zmiňovat, i když obvykle dlí v útrobách krosny a ven se dostanou pouze tehdy, když potřebujeme stihnout autobus nebo korigovat rozladěné biorytmy, což bývá nejčastěji dopoledne, kdy se unavené tělo se značným předstihem domáhá oběda. Vždy s sebou bereme mobilní telefon, který, ač za běžného provozu obvykle spíše obtížný, skýtá možnost dovolat se pomoci v případě ohrožení. Příbuzní samozřejmě také vyžadují občasná ujištění o tom, že takový případ prozatím nenastal. Vypnutý telefon pochopitelně vydrží měsíce, a tak bývá potřeba nabití vzácná, a to dokonce v případech, kdy se jej rozhodnete jednou za večer zapnout pro kontrolu zpráv (zde už ovšem záleží na typu přístroje).

Budeme-li postupovat vzestupně dle velikosti, další na řadě je GPS. Ta se uplatní nejen jako příruční mapa, ale také jako užitečná externí paměť k zaznamenání přesného místa odchytu konkrétního úlovku. Při nočních pochodech je často přímo k nezaplacení, především pokud uživatel podcení obtížnost orientace v horském terénu a nezbude mu, než sledovat azimut k poslednímu zaznamenanému místu ležícímu u silnice. Občas se také vyplatí uložit souřadnice tábora, který nebývá po nočním lovu v neznámé křovinaté krajině snadné najít, jak jsme si ověřili v Řecku, ale i na Pálavě, kde ovšem přispělo množství alkoholu v krvi a skutečnost, že jsme batohy a spacáky úmyslně ukryli v lese pod větvemi.

Fotografická technika spadá nejen do samostatného odstavce, ale poslední dobou také do samostatného zavazadla. Velikost, kvalita a množství Jiřího přístrojů v průběhu let stále roste, a tak došlo na použití značně velké tašky na fotoaparáty. Ústředním prvkem celé Jiřího sbírky je zrcadlovka Canon a několik objektivů, které umožňují zaměření na nejrůznější objekty zájmu. Fotografování drobných detailů usnadňuje sada přídatných čoček a makrostativ, za snížené viditelnosti se uplatní dálková spoušť. Bateriový grip pořízený pro poslední cestu pak značně omezil úlohu záložního fotoaparátu, který s sebou vozím já. Jeho výhodou bylo napájení bateriemi typu AA, tedy absolutní nezávislost na elektrické síti, která může být při delším pobytu mimo civilizaci zásadní. Držení záložního fotoaparátu je však doporučitelné i z jiných důvodů, především proto, že zajímavé objekty se vždy nemusí objevit v přítomnosti fotografa.

Kompletní Jiřího výbava - a její uložení Makrostativ se uplatní i v improvizovaném ateliéru

Tím narážíme na občasné rozdělení našich cest během průzkumu. V takové chvíli je třeba myslet na dostatek odlovných nádob a jak jsem řekl výše, možnost vyfotografovat případný úlovek, pokud jej není možné odchytit. Před Řeckem jsme ale řadu z nevýhod samostatného pohybu v terénu pořídili zakoupením vysílaček. Bohužel, během zimy se jedna z nich ztratila a prozatím jsme nové nezakoupily, výhody jejich použití se ale naplno projevily i během jediné sezóny. S možností komunikace se výrazně lépe synchronizuje návrat do tábora a především je snazší se vzájemně informovat o úlovcích. Tak jsem mohl vždy přivolat Jiřího jako zkušeného fotografa, případně Jiří mě jako někoho, kdo strčí ruku do díry, v níž právě zmizel had. O užitečnosti takto usnadněné komunikace se můžete přesvědčit nad následujícími fotografiemi:

Šírohlavec ulovený po oznámení vysílačkou, Edessa (2008) Šírohlavec ulovený po oznámení vysílačkou, Edessa (2008)

Tým

V samotném závěru snad jen pár slov ke složení expedičního týmu. Přestože obvykle jezdíme pouze dva, vyšší počet účastníků se může ukázat výhodným, neboť víc lidí víc vidí. Už mezi dvěma účastníky se ale uplatňuje dělba úkolů, která při navýšení počtu přetrvává. Rozdělení na toho, kdo odchytává a toho, kdo vše zachycuje objektivem fotoaparátu, se jednoznačně osvědčilo především z pozice prvního jmenovaného, který má volné ruce a může se plně soustředit na lov. Přidáním dalších účastníků se navyšuje množství potenciálních nálezců zajímavých živočichů, které následně Jiří svými přístroji zpracuje. Není třeba objasňovat, jak složité by bylo při pátrání po drobných bezobratlých čas od času nuceně přeostřovat na větší měřítka kvůli dokumentaci lokalit. Ti, kdo s námi sdílí naši zálibu jistě znají fanatické zaujetí jakýmkoli podezřelým pohybem v trávě a jistě pochopí, že samotný lovec si na focení krajinek jen stěží vzpomene. Jiří se ostatně přizpůsobil i v jiných ohledech a čas, který můžu věnovat pátrání po zajímavých úlovcích se protáhl i přes dobu přípravy oběda, které se ochotně ujal.

Někdy je dobré mít fotografy dva

Plánování našich cest se tedy během pěti let v mnoha ohledech vytříbilo. Přestože je stále co zlepšovat, doufáme, že jsou čtenáři s výstupy expedic v podobě článků a bohaté fotodokumentace spokojeni. Pokud ne, budeme se snažit i nadále plánovat lépe, fotit více a lovit lepší kousky. Stejně zaměřeným výletníkům přejeme vydařené expedice a doufáme, že ve změti informací z předchozích odstavců nalezli alespoň několik užitečných vět. Snad se organizace našich výprav nedočká v příštích pěti letech tolika změn, aby vydaly na další podobně dlouhý článek.

Kamenárka 2008 - Martin Minařík (odchyty), Pavel Moravčík (odchyty), Jiří Skalička (fotograf výpravy)

Přílohy

Kompletní seznam vybavení

Následující řádky představují upravený přepis kompletního seznamu věcí, které jsem zabalil na expedici Katalánsko a Andorra. Stan, vařič a ešus byly součástí Jiřího zavazadla.

  • hakka2), očko3), potápěčské brýle, šnorchl, KPZ, filmovky, baterka, čelovka
  • nůž, lžíce, plastový hrnek, sirky, zapalovač, tužky
  • repelent, mýdlo, zubní pasta, kartáček, opalovací krém, lékárnička, osuška, plavky, toaletní papír
  • fotoaparát, náhradní baterie
  • potraviny, maté rancho
  • spacák, karimatka, příruční batoh
  • bunda, vesta, pláštěnka, čepice
  • termotrika, trika, košile, kalhoty, spodní prádlo, ponožky (počty viz ošacení_a_hygiena)
  • sandály
  • mapy, expediční deník, slovník, Obojživelníci a plazi4)
  • pas, občanka, ISIC, €100-200, platební karta, mobilní telefon, letenky


Celková hmotnost: 17 kg

Re-check:

  • LETENKY
  • OBČANKA
  • PENÍZE
  • PLATEBNÍ KARTA
  • TELEFON
  • SPACÁK
  • KARIMATKA

Tabulky cen

Doprava Katalánsko a Andorra

Pozn.: Řazeno chronologicky. Ceny platné pro rok 2009.

OdkudKamTyp€/os.h:min
BarcelonaLa Garrigavlak2,800:25
La GarrigaRipollvlak4,101:00
RipollPuigcerdàvlak3,302:00
PuigcerdàLa Seu5)vlak5,951:00
La Seu6)Andorrabus2,800:40
RipollOlotbus4,101:00
La Canya7)Besalúbus2,750:40
BesalúFigueresbus3,450:35
FigueresRosesbus2,700:30
Castelló8)Figueresbus1,350:15
FigueresBarcelonavlak8,952:15

Doprava Řecko

Pozn.: Řazeno chronologicky. Ceny platné pro rok 2008.

OdkudKamTyp€/os.h:min
ThessalonikiAthinaivlak15,106:46
AthinaiSpartibus17,503:10
SpartiKorinthosbus11,602:00
KiatoPatravlak4,30cca 1h
PatraLappavlak1,200:40
PatraKiatovlak2,802:10
KiatoAthinaivlak5,001:20
AthinaiPlativlak13,506:30
PlatiArnissavlak2,801:45
EdessaVeriavlak1,300:40
VerginaVeriabus1,40N/A
VeriaThessalonikivlak2,10N/A

Doprava Makedonie

Pozn.: Ceny platné pro rok 2007.

OdkudKamTyp€/os.h:min
GevgelijaSkopjevlak5,50N/A

Doprava Bulharsko

Pozn.: Ceny platné pro rok 2006.

OdkudKamTyp€/os.h:min
SofiaKresnabus42:30

Doprava Španělsko

Pozn.: Řazeno chronologicky. Ceny platné pro rok 2005.

OdkudKamTyp€/os.h:min
BarcelonaTarragonavlak5,201:15
TarragonaValénciabus16,674:15
ValénciaDéniabus8,101:45
XábiaAlacantbus7,452:00
AlacantSanta Polabus1,900:45
ElxAlmeríabus17,634:00
AlmeríaTabernasbus1,970,40
AlmeríaMurciabus15,094:15
MurciaCartagenabus3,101:00
MurciaValénciabus13,473:15
TarragonaBarcelonabus6,681:15

Užitečné odkazy

Mapy

Databáze druhů

Zajímavá místa

Informace pro turisty

1) Valakos E.D., Pafilis P., Sotiropoulos K., Lymberakis P., Maragou P., Foufopoulos J., 2008: The Amphibians and Reptiles of Greece. Edition Chimaira, Frankfurt am Main
2) nástroj na odchyt hadů
3) odchyt ještěrek
4) Diesener G., Reichhof J., 1997: Obojživelníci a plazi. Ikar, Praha
5) , 6) La Seu d'Urgell
7) Olot
8) Castelló d'Empúries
(CC) Evarcha 2001-2012
ISSN 1803-6171
 
clanky/tema/expedice.txt · Poslední úprava: 2015/09/17 21:42 (upraveno mimo DokuWiki)     Nahoru